Článek
Pracuju v restauraci v Jablonci nad Nisou, takové příjemné místo s tradiční kuchyní. Zákazníků tu máme dost, obvykle chodí kolem poledne na menu a večer se staví na pivo. Odjakživa jsem byla na place ráda, s lidmi se dovedu domluvit a většinou nám to šlape bez zbytečných konfliktů.
Za normálních okolností se k hostům chovám mile, oni mi za to nechávají menší spropitné – a všichni jsou spokojení. Nikdy jsem to nebrala jako automatickou povinnost, spíš jako hezkou tradici. Samozřejmě pokud host nechce nic přidat, nebudu mu nadávat ani se mračit. Jenže pár dnů zpátky mi jeden pán naznačil, že spropitné je nesmysl, a srazil mě na kolena poznámkou o tom, jak si mám zařídit lepší plat.
Bylo to odpoledne po jedné firemní akci, kterou si u nás zamluvila menší firma, co se specializuje na IT. Zvaly se tam spousty lidí z managementu, slavily se úspěchy, panovala příjemná atmosféra. Já měla navíc směnu, takže jsem se snažila oběhat stoly, poradit s výběrem jídla, doplňovat pití a vůbec ukázat, že to tu umíme. Chlapi působili docela v pohodě, některé jsem zásobovala pivem, jiné vínem. Když už se akce chýlila ke konci, přišel jeden z nich k pultu a požádal o účet, placený kartou. Vytiskla jsem papír a naťukala sumu do terminálu, pak jsem se mile zeptala, jak to chce řešit s dýškem, jestli něco přidáme, nebo nic.
„Řekněte si šéfovi o větší výplatu, u mě máte nulu,“ pronesl ledově. Chvíli mi trvalo, než jsem to zpracovala. Možná čekal, že se budu tvářit uraženě nebo začnu vysvětlovat, jak to v gastronomii chodí. Jenže on byl zjevně přesvědčen, že se mě tím chystá „poučit.“ Tak jsem za něj stiskla v terminálu nulu a podala mu ho, aby platbu dokončil. Kolem stolu mezitím stáli další kolegové, někdo se zlehka usmál, jiní zase dělali, že nic neslyší.
Nebyla to moje první zkušenost s lidmi, kteří dýško nedávají. Ale takhle neuctivou poznámku – že si mám říct o zvýšení platu, abych si nevynucovala spropitné – jsem ještě neslyšela. Dýško se přece nevynucuje, a já ho vůbec nevyžadovala, jen jsem standardně položila otázku, jestli zadáme něco navíc, nebo zůstane základ. Většina hostů se tváří normálně, buď klidně řekne „Ne, nic,“ anebo přidá deset, dvacet korun navrch. Tady mě pán vyloženě chtěl setřít, jako kdybych byla žebrák stojící s nataženou rukou.
Jasně, můžu i sama uznat, že gastronomii nerozumí každý a spousta lidí dneska říká, že by se spropitné mělo zrušit a zaměstnanci dostávat důstojné mzdy. S tím vnitřně dokonce souhlasím. Je divné, že z velké části je můj výdělek ovlivněn tím, jak moc jsou hosté štědří. Ale je to prostě zavedená praxe a neznamená to, že si stěžuji. V naší restauraci mám základ slušný, jenže dýška jsou velmi příjemný bonus, bez kterého bych se určitě docela uskrovnila. Proto mě trošku nadzvedává, když někdo zdůrazní „ať ti platí víc, ode mě nemáš nic,“ jako by mi chtěl vnutit pocit, že jsem neschopná.
A tak jsem to uzavřela tím, že mu neutrácení dýška rozhodně nemám za zlé, to je svatá pravda. Určitě jsem si nemyslela, že jsem na to „měla nárok.“ Vadila mi jen ta zbytečná kousavost, jak se tvářil spokojeně, když mě odbyl. Asi si myslel, jakou mi neuštědřil lekci. Ale ve skutečnosti to ze mě akorát udělalo další servírku, která si bude dávat pozor, jestli to jemu příště trošku neosolit. A hlavně mi potvrdil, že některé poznámky o mých financích patří úplně jinam.
