Vlasta Fabiánová: herečka získala nejvyšší maďarské státní vyznamenání, přesto ji režim odsunul

Vlasta Fabiánová se narodila roku 1912 ve Lvově do české rodiny bankovního úředníka. Když vypukla první světová válka, maminka s malou Vlastou uprchla do Prahy. Otec narukoval a přidal se k nim až po návratu z fronty. V poválečné Praze vyrůstala obklopena láskou k divadlu.

Rodiče ji vodili na představení a podporovali její nadání. Na konzervatoři si pedagogové brzy všimli jejího výjimečného talentu. Už během studií dostala mimořádnou šanci zaskočit na prknech zlaté kapličky – stala se náhradou za onemocnělou hvězdu Annu Sedláčkovou.

Publikum i kritika zaregistrovaly nový příslib, ale stálé angažmá v Národním divadle tehdy nepřišlo. Mladá adeptka herectví musela jít za svým snem oklikou.

V roce 1933 Fabiánová přijala nabídku brněnského Zemského divadla. Na tamní scéně rychle dozrála v sebevědomou herečku. Zářila jako Maryša, Roxana nebo Hippodamie – role klasického repertoáru jí umožnily naplno rozehrát živelné emoce i mladistvou krásu.

Každý večer stála na jevišti a dokazovala, že patří k nejnadějnějším talentům své generace. Domovské město ji milovalo. Zprávy o „mimořádně talentované a krásné dívce“ pronikly brzy i do Prahy. A Vlasta nezapomněla na svůj sen.

Když o několik let později zavolal z Prahy slavný režisér Otakar Vávra a nabídl jí kamerovou zkoušku pro nový film, neváhala ani vteřinu. Psal se rok 1940 a Vlasta Fabiánová stála na prahu splnění svého snu.

Ještě tentýž rok přišla vysněná nabídka z Národního divadla. S nástupem nové sezóny 1941 vstoupila šestadvacetiletá herečka jako právoplatná členka činohry na posvátná prkna první scény. V hledišti seděl i její otec – tentokrát již se slzami hrdosti. Ta mladá žena, kterou kdysi plačící odváděl od zavřených dveří, se vrátila vítězně na stejné jeviště.

Od prvních momentů na scéně zaujala aristokratickým zjevem, sametovým hlasem a absolutní jistotou projevu. Žádná role ji nezaskočila. Dokázala být koketní princeznou i tragickou hrdinkou.

Režiséři jako Karel Dostal nebo Jindřich Honzl v ní našli poklad – herečku, která „dokáže zahrát prakticky cokoliv“, jak později psali recenzenti. Během prvních let v Praze účinkovala ve dvou desítkách inscenací a pomalu se stávala miláčkem publika.

V Brně našla Vlasta Fabiánová nejen profesní růst, ale také první velkou lásku. Šarmantní rozhlasový režisér Josef Bezdíček byl o dvanáct let starší, zkušený a vážený. Vlasta po jeho boku rozkvetla. „S Bezdíčkem jsme prožili v Brně krásné roky… byl pro mne v mém životě jedničkou,“ přiznala v pamětech s dojetím. Vzali se roku 1941, na sklonku její brněnské éry, a společně se vrátili do Prahy.

Ona zahájila kariéru v Národním, on získal práci učitele na konzervatoři. Byli považováni za harmonický pár – partnersky i tvůrčím způsobem se doplňovali. On jí byl kritikem i rádcem, ona jemu múzou. Jenže život chystá paradoxy. V pražských divadelních kuloárech se brzy objevil někdo, kdo jejich osud nenávratně změní.

Do činohry Národního divadla nastoupil v roce 1946 Bohuš Záhorský, charismatický herec s pověstí bonvivána. Paradoxem osudu právě tento muž kdysi dávno nevědomky rozbil první manželství Josefa Bezdíčka. „Když jsem se o něj začala zajímat, dozvěděla jsem se, že je rozvedený zásluhou Bohuše Záhorského, který mu odvedl ženu,“ vzpomínala Fabiánová.

Záhorský se s Bezdíčkovou bývalou ženou dávno rozešel, jejich krátký svazek se rozpadl. A teď, o pár let později, se tihle tři lidé ocitli v jednom divadelním souboru. Vlasta a Bohuš k sobě našli cestu téměř osudově. Nejspíš se tomu nedalo zabránit – silná přitažlivost, společná vášeň k divadlu, jiskřivá energie.

„Co se dalo dělat, bez sebemenšího záměru jsem mu rozbil druhé manželství,“ komentoval trpce Záhorský skutečnost, že nakonec odloudil Bezdíčkovi i druhou ženu. Fabiánová se zamilovala a s Bohouškem prožila dlouhá léta – nejprve „na psí knížku“, bez požehnání úřadů, protože nic jiného jim nezbývalo. Manželství s Bezdíčkem formálně trvalo a Záhorského první rozvod měl právní vady.

Josef Bezdíček zůstával stranou, sám v útulné garsonce. Jeho manželství fakticky skončilo, ale oficiální tečku osud neuspěchal – až do léta 1962. Tehdy Josef Bezdíček nečekaně zemřel.

Když první manžel navždy odešel, otevřela se cesta, aby mohla po boku Bohuše Záhorského stanout i před oltářem. V šedesátých letech to stále nebylo jednoduché. Záhorský musel o rozvod se svou dávnou ženou požádat znovu, protože jejich předválečná rozluka nebyla platná. Léta běžela.

Teprve v červnu 1971, téměř po čtvrtstoletí soužití, se Vlasta Fabiánová ve svých 59 letech provdala za Bohuše Záhorského. On tehdy žertoval, že ženit se v pětašedesáti má také své kouzlo. Vzali se skromně, bez prstýnků, jen za přítomnosti nejbližších přátel. Konečně mohli oficiálně jako manželé sdílet společný domov – útulný byt s výhledem na Prahu a řeku, odkud bylo vidět na střechu jejich milovaného Národního divadla.

Jejich přátelé říkali, že jsou jako oheň a voda. Ona vznešená dáma, klidná a disciplinovaná, on věčný bonviván s jiskrou v očích. A přece k sobě patřili. Na jevišti spolu vytvořili nespočet nezapomenutelných scén; v životě pořádali pro kolegy legendární setkání. Trávili čas na venkovské chatě v Kamenném Přívozu, kde Bohouš hostům vyvařoval španělské rizoto s kraby a zapíjel ho plzeňským pivem. Vlasta se vedle něj smála jako holka. Byli šťastní.

Šedesátá léta přinesla Vlastě Fabiánové nejen osobní štěstí, ale i vrcholné tvůrčí úspěchy. Na filmovém plátně excelovala ve snímcích Morálka paní Dulské nebo Srpnová neděle, kde ztvárnila stárnoucí ženu s mladou milenkou v patách – roli plnou žárlivosti, hořkosti i zranitelnosti. Její podmanivý hlas zněl z rozhlasových her, učila na DAMU a vychovávala další generaci herců s vášní a péčí.

Studenti ji milovali pro lidský přístup. Sama nikdy neměla děti, a tak svým svěřencům dávala všechnu energii. Do hodin nosila rekvizity z filmů a dívkám půjčovala vlastní šaty. Viktor Preiss a další žáci na ni vzpomínají s dojetím: ve svém srdci prý nedělala mezi studenty rozdíly, všichni byli „její“. Vlasta Fabiánová byla na vrcholu sil, plná elánu a chuti tvořit. Jenže pak se nad její dráhou začaly stahovat mraky. Přišel rok 1968.

Po nástupu normalizace už v divadle „pšenka nekvetla“. Noví mocipáni podezřívavě shlíželi na herecké legendy, které nebyly ochotné sklopit hlavu. A Vlasta patřila k těm, kdo se nikdy nebáli říkat svůj názor nahlas. Byla příliš výrazná, sebevědomá, suverénní. Teď se to neodpouštělo.

Nejprve přišla rána na poli pedagogickém: roku 1974 byla Fabiánová zničehonic donucena odejít z DAMU, kde učila celých sedmadvacet let. Soudruzi jí to sdělili neomaleně, uprostřed vyučování, před zraky studentů.

„Byla to pro ni strašlivá rána. Škola byla její druhý život. Děti neměla,“ popsala tu chvíli herečka Zdena Hadrbolcová, tehdejší žačka. Vlasta se ocitla v šoku – milovala učit a najednou nesměla. Myslela, že hůř už být nemůže. Ale bylo.

V roce 1977 přišla další potupa: vedení Národního divadla nečekaně poslalo několik hereckých bardů do penze. Vlasta Fabiánová byla ve svých 65 letech dotlačena k předčasnému důchodu, přestože na jevišti stále vládla s nevídanou silou. Odepsali ji. Nedůstojný vyhazov.

Pro ženu, která celý život tvrdě dřela a nikdy se neprotivila umělecké kázni, to byl hořký konec kariéry. Bohuš Záhorský tehdy na protest opustil divadlo také. Stáli při sobě v dobrém i zlém. Vlastu to přesto zdrtilo. Najednou nesměla dělat práci, která pro ni znamenala život.

Jenže tam, kde jedni chtěli legendární herečku umlčet, čekal osud s poslední velkou rolí. K ironii doby se v polovině 70. let vynořil nenápadný titul, který měl původně posloužit jen jako výplň repertoáru.

Vedení divadla souhlasilo s nastudováním maďarské tragikomedie Kočičí hra snad jen proto, aby se dvě prominentní dámy – Fabiánová a její kolegyně Dana Medřická – nenudily na výplatní listině. Nikdo od inscenace mnoho nečekal. Premiéru v únoru 1974 hrály v komorním Stavovském divadle, takřka stranou pozornosti.

Dvě stárnoucí sestry na jevišti vedly svůj smutně směšný život oddělené železnou oponou Evropy. Nikomu nepřipadalo, že by z toho mohl být hit. Ale stal se malý zázrak. Příběh dvou žen, které od sebe odtrhla velká politika, rezonoval s pocity publika tak silně, že se z Kočičí hry stal fenomén.

Fabiánová a Medřická předvedly strhující výkony plné pravdivé bolesti i osvobozujícího humoru. Každým gestem a tónem hlasu okouzlovaly vyprodané hlediště. Z plánované krátkodobé inscenace se stal trhák, který se hrál znovu a znovu. Diváci plakali i stáli smíchy, a obě herečky sklízely ovace, jaké dlouho nezažily.

Kočičí hra nakonec dosáhla neuvěřitelných 403 repríz – rekordu Národního divadla. Vlastě Fabiánové tato role vynesla nejvyšší maďarské státní vyznamenání Za socialistickou kulturu. I režimem odstrčená hvězda se najednou musela brát na vědomí, protože triumf dvou noblesních dam nešlo ignorovat.

Divadlo jí nakonec dovolilo v Kočičí hře hostovat dál jako externistka – publikum by jim neodpustilo, kdyby ji nahradili. Na jevišti stála s Medřickou až do posledního představení v prosinci 1982. Teprve pak se legendární inscenace rozloučila s potleskem a dojetím. Pro Vlastu to však nebylo jen loučení s rolí, ale takřka s celým jejím životem. Krátce poté přišla poslední rána osudu.

V září 1980 zemřel Bohuš Záhorský. Bylo mu sedmdesát čtyři let. Do posledních chvil mu byla oporou. Vlasta Fabiánová zůstala sama. Dlouho se s odchodem milovaného „Bohouška“ nedokázala vyrovnat. Stále chodila po bytě, kde vše připomínalo jejich společné roky, a z okna hleděla na panorama Prahy.

Národní divadlo stálo na druhém břehu řeky jako němý svědek jejích vzpomínek – majestátní budova, která jí kdysi tleskala vstoje a odkud byla tak krutě vypoklonkována. Možná si v tichu těch večerů pokládala palčivé otázky. Co jí zůstalo? Nepřišla nazmar všechna ta dřina, všechen talent?

Osud jí do rukou vložil ještě jednu bolest. V lednu 1983 nečekaně zemřela Dana Medřická – herecká kolegyně a nejlepší přítelkyně, s níž toho tolik prožila.

S odchodem Medřické skončila nejen Kočičí hra, ale definitivně také divadelní pouť Vlasty Fabiánové. Ztratila poslední oporu, poslední radost. Ocitla se ve věku sedmdesátníků úplně sama. Už nebylo s kým sdílet vzpomínky na staré časy, s kým se smát a plánovat drobné výlety na chalupu.

Ještě pár let žila stranou záře reflektorů. Po listopadu 1989 se na ni společnost rozpomněla. Přišla svoboda a nabídli jí, aby se vrátila do milovaného Národního. Velmi ji to potěšilo. Ale její tělo už nesloužilo tak jako dřív. Musela odmítnout. Přání se naplnilo jen napůl: na jeviště Národního divadla se už nevrátila, přesto se dočkala satisfakce, že na ni svět nezapomněl.

Občas se objevila na besedách, v rozhlasových vzpomínkových pořadech. Unaveným hlasem vyprávěla historky ze staré gardy a v očích se jí při tom střídal smutek s jiskřičkami radosti. Byla stále krásná, i když křehká. Mimořádná herečka a velká dáma.

Dne 26. června 1991, pouhé tři dny před jejími 79. narozeninami, se životní příběh Vlasty Fabiánové uzavřel.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Vlasta_Fabianov%C3%A1

https://www.novinky.cz/clanek/vase-zpravy-behem-nataceni-komedie-prstynek-trpela-nejvic-predstavitelka-knezny-vlasta-fabianova-286812

https://vltava.rozhlas.cz/bajecna-dama-ceskeho-jeviste-vlasta-fabianova-ve-vzpominkach-i-v-rozhlasovem-8780551

https://temata.rozhlas.cz/noblesnost-zenskeho-herectvi-o-vlaste-fabianove-7984023

https://www.databazeknih.cz/zivotopis/vlasta-fabianova-12017

https://www.krajskelisty.cz/praha/27465-prilis-vyrazna-sebevedoma-a-suverenni-dramaticka-hrdinka-se-do-normalizacni-kultury-proste-nehodila-tajnosti-slavnych.htm

https://www.csfd.cz/tvurce/1141-vlasta-fabianova/biografie/

https://zivotopis.osobnosti.cz/vlasta-fabianova.php

https://www.super.cz/clanek/celebrity-smutne-stari-slavne-ceske-herecky-nedustojny-vyhazov-predcasna-penze-i-smrt-milovane-kamaradky-605129