Článek
Po čase, kdy jsem si myslela, že už je všechno v pořádku, jsem si zvykla na roli matky a manželky. Věřila jsem, že mám své pevné místo u rodinného krbu. Jenže pak přišel náraz – nečekané a nepochopitelné záležitosti s úřady mě vytrhly z klidu. Najednou jsem musela dokázat, že sem patřím, že tady mám právo žít. Narodila jsem se ještě za Československa – a přesto jsem byla v očích úředníků cizinka. Děkuji své tchyni, která mi podala pomocnou ruku a pomohla situaci vyřešit. Bez ní bych to nezvládla.
Přesto jsem se cítila osamělá. Mé srdce toužilo po kamarádce, po někom, komu bych mohla svěřit své myšlenky a obavy. A pak se stal malý zázrak – manžel pozval kolegu a jeho přítelkyni, která byla v očekávání, k nám domů. Už od prvního setkání jsme si rozuměly. Z krátkých návštěv se staly dlouhé procházky, hodiny povídání u kávy nebo večery u sklenky vína. Zdála se být přesně jako já. I když pocházela z druhého konce republiky, tady nikoho neměla. Byla ztracená stejně jako já. Staly se z nás nejlepší kamarádky.
Povídaly jsme si o všem – hlavně o našich partnerech. O tom, co nás trápí a čím nás zraňují. Občas jen mezi řečí prohodila: „Škoda, že ten můj není jako ten tvůj.“ Já v tom neviděla varování, jen uznání a pochopení. Byly to krásné časy. Dokonce jsme spolu vyrazily na dovolenou do Itálie – moře, slunce, společné zážitky.
Mezitím se mi narodilo druhé dítě. Chtěla jsem jí pomoct, našla jsem jí brigádu u své mámy. Zatímco ona pracovala, já jsem pečovala i o její dítě – zadarmo, z čisté ochoty. Přátelství se nepočítá na služby.
Ani ne po půl roce ale přišel šok. Našla jsem manželův snubní prstýnek – ležel tam jen tak, odložený na poličce. V tu chvíli jsem věděla, že něco není v pořádku. A komu jinému bych se měla svěřit než jí? Manžel nakonec přiznal, že někoho má, neřekl koho. Byla jsem zoufalá – na mateřské, se dvěma malými dětmi, bez jistoty, bez odpovědí.
A ona? Chodila k nám čím dál častěji. Jednou přišla pod záminkou, že potřebuje vytáhnout hřebík z prkna. Překvapeně jsem se zeptala: „Ten tvůj to neumí?“ Neodpověděla. Jen se chladně zeptala: „Kdy přijde tvůj manžel domů?“ Byla jsem nervózní, cítila v sobě napětí a hněv. Nakonec jsem hřebík vytáhla sama – ten hřebík a prkno se zdály být teď symbolem všeho, co mezi námi bylo zlomené. V tu chvíli se otočila, pohlédla na mě svým úhybným pohledem a jen řekla: „Díky, ahoj.“ V tu chvíli jsem nebyla slepá. Viděla jsem všechno jasně, jen jsem se bála pravdy, bála jsem se toho, co by její slova a pohled mohly potvrdit.
Jednou jsem jí řekla, že už nemohu ani vidět náš svatební obraz. Visel vysoko a já na něj nedosáhla. Ona ano. Sundala ho ze zdi a s tím zvláštním úsměvem řekla: „Hlavně mu neříkej, že jsem ho sundala já.“ V ten moment jsem nebyla slepá. Viděla jsem všechno jasně, jen jsem se bála pravdy, bála jsem se toho, co by její úsměv mohl potvrdit. Ten úsměv nebyl upřímný – byl to úsměv někoho, kdo se už cítil doma v mém životě víc než já sama. Její pohled, úhybný a chladný, mi řekl víc než tisíc slov.
Celý měsíc jsem prožila v mlze únavy a zoufalství. Neustále jsem přemýšlela, co bude dál. A pak jsem jednou otevřela Facebook. Našla jsem krutou, ledovou pravdu – byla to ona. Moje nejlepší kamarádka a můj manžel. Ruce se mi třásly, ale dokázala jsem jim oběma zavolat.
Manželovi jsem oznámila, ať si přijde jen pro věci. Jí jsem stihla jen zeptat: „Proč? Proč jsi to udělala?“
Na druhém konci bylo ticho. Řekla jsem: „Tak si ho tedy nech.“ Odpověděla: „Já ho ale nechci.“ V jejím hlase byl slyšet úšklebek. Dokonce se urazila, že jsem si dovolila něco zjistit na Facebooku. V tu chvíli jsem cítila mrazivou kombinaci hněvu, zklamání a konečně jasného uvědomění – vše je na světle, vše je pravda.
Věděla jsem jen jedno – musím se postarat o své děti. Všechno jsem řekla i jejímu příteli. Měl právo znát pravdu. Ten to ukončil rázně – přišel, dal manželovi ránu a odešel.
Pak nastala chvíle, kdy manžel přišel pro věci. Balil si život do tašek, já jen stála nehybně. Když už stál mezi dveřmi, na vteřinu se zastavil a podíval se na mě: „Myslel jsem, že už jsi slepá.“ V tu chvíli jsem slyšela v jeho hlase zoufalé volání o záchranu – jako by čekal, až ho někdo z té jeho lži vytáhne.
Dveře se zavřely. Pro ně dva možná aféra skončila. Pro mě teprve začínala skutečná bitva o vlastní důstojnost, klid a nový život
