Článek
Všechno se to dělo v šíleném tempu. Stihli jsme se vzít ještě s bříškem, narychlo, s naivní vírou, že ten prstýnek je kotva, která nás udrží nad vodou. Celé těhotenství jsem byla nezastavitelná – pracovala jsem skoro až do porodu. Práce pro mě byla poslední pouto svobody, poslední kousek světa, který jsem mohla ovládat. Tehdy jsem ještě věřila, že to zvládnu. Že budu ta silná máma, která má všechno pod kontrolou.
Pak ale přišel náraz, na který mě nikdo nepřipravil.
Jakmile se za námi zavřely dveře porodnice, můj svět se smrskl na pár metrů čtverečních. Moje svoboda zmizela, rozpustila se do vzduchu. On odcházel do práce, do světa, který zůstal stejný, a já zůstala uvězněná v nekonečném kruhu vyčerpání.
Dítě nespalo. Moje noci se smrskly na útržky – dvacet minut spánku, pak pláč, křik, vzlyk. Znovu a znovu. Ten zvuk mi řezal uši a drásal duši. Byla jsem tak vyčerpaná, že jsem někdy nevěděla, jestli je den nebo noc. V polospánku jsem cítila jen prázdnotu, nekonečnou únavu, která mě tlačila do každého kloubu a stahovala hrudník. Pach plín, zápach mléka, chladná podlaha, na kterou jsem spadla s unaveným tělem – všechno se mísilo do jedné těžké šedé masy, která mě obklopovala a dusila.
Plakala jsem od smutku, který nešel zastavit. Bylo to hluboké, drásavé osamění – ticho bytu přerušoval jen nářek miminka a vlastní vzlyk. Celé dny jsem jen čekala na zvuk klíčů v zámku. Každá minuta, o kterou se manžel v práci zdržel, byla jako zrada. Potřebovala jsem ho, aby mě vytáhl z té samoty, a když se vrátil, byla jsem už jen stínem holky, kterou si vzal.
Ten klid v hrudi, který jsem cítila u oltáře, byl pryč. Zůstala jen otázka, které jsem se bála vyslovit nahlas: Takhle už to bude napořád?
Stala jsem se manželkou a matkou, ale někde mezi prací a nekonečnými bezesnými nocemi jsem úplně ztratila samu sebe. Každý den se ztrácím víc, a přesto musím vstát, usmát se, nakrmit, přežít.
A přesto… někdy, ve chvíli, kdy miminko poprvé klidně dýchá v náručí, cítím jemný náznak světla. Malou jiskru, která mi připomíná, že jsem stále tady, že se můžu nadechnout a že i já se pomalu, kousek po kousku, znovu nacházím.
