Článek
Bylo mi osmnáct let, když jsem vystoupila z autobusu na pražské Florenci.
Za zády jsem nechala školu, domov a kamarády. Všechno, co jsem znala.
Přede mnou stálo cizí město, hluk, chaos a strach, který se mi usadil až v žaludku.
Máma mi předem řekla jen jedno:
„Čekej přesně tam, kde vystoupíš. Nikam nechoď.“
A tak jsem stála. Sama. Mezi cizími lidmi, kteří kolem mě proudili, jako bych byla neviditelná. Autobusy přijížděly a odjížděly, kufry se kutálely po betonu, hlasy se mísily v jeden nekonečný šum. Srdce mi bušilo a v hlavě se mi pořád dokola opakovalo:
Kde je? Proč tu ještě není?
Poprvé mi hlavou problesklo, co by se stalo, kdyby nepřišla. Kam bych šla. Co bych dělala. Osmnáct let a ani jedno jediné místo, které bych mohla nazvat bezpečné.
Pak jsem ji uviděla.
Stála pár metrů ode mě a usmívala se. V tu chvíli ze mě všechno spadlo. Strach, napětí, nejistota. Objala mě a řekla:
„Konečně tě tady mám.“
Já se snažila usmát, ale ruce se mi pořád třásly.
Cestou do metra jsem hltala město očima. Staré domy, široké ulice, ruch, který jsem neznala. Praha byla jiná než všechno, co jsem do té doby viděla. Krásná. Děsivá. Svobodná.
A pak přišel první šok. Dva muži, kteří se drželi za ruce. Bez studu. Bez strachu.
Stála jsem tam a nechápala. U nás doma by to nebylo možné. Tady ano. Byl to můj první střet s jiným světem.
Metro mě vyděsilo skoro stejně jako Florenc. Hluk, davy, nekonečné eskalátory, které mě táhly někam dolů. Máma mi zařídila ubytování v Hloubětíně. Po pár dnech jsem se odhodlala vyrazit ven sama.
Před ubytovnou byla obrovská křižovatka. Přechod nekonečný, zelená směšně krátká. Sotva jsem došla do poloviny, naskočila červená a auta se začala rozjíždět. Řidiči byli netrpěliví. Já byla najednou přesně uprostřed – ani zpátky, ani dopředu.
Ale došla jsem.
Zvládla jsem to.
Zvládla jsem metro. Cestu tam i zpátky. Sama.
Práci jsem vzala hned první, která se naskytla. V osmnácti jsem začala uklízet v obchodním domě v Letňanech. Potřebovala jsem peníze. Potřebovala jsem přežít. Máma tam dělala vedoucí na jedné směně, druhou měla na starosti jiná šéfová.
S mámou to nebylo lehké. Všichni věděli, že jsme příbuzné. A tak jsem musela makat víc než ostatní, aby si nikdo nemyslel, že mám výhody. O to víc mě to stálo sil.
Postupně jsem si ale našla své místo. Prodavači, skladníci i ochranka mě vzali mezi sebe. Zvali mě do kina, na čaj, někdy i na pivo. Smála jsem se víc, než bych čekala.
Ne všechno bylo ale lehké. Druhá vedoucí nás hlídala jako stín. Stačilo jít na toaletu a okamžitě se ozvalo bušení:
„Dominiko, jsi tam?!“
Jak mohla vědět, že jsem to já? Ten pocit, že mě sleduje i za zavřenými dveřmi, byl dusivý.
Naštěstí tam byly i světlé momenty. Starší kolegyně, naše věštkyně, mi mezi kachličkami a vůní čisticích prostředků vykládala karty. Mluvila o novém začátku. O Praze. O budoucnosti.
S kolegyní z Ukrajiny jsme si rozuměly rukama nohama. Smály jsme se, i když jsme si nerozuměly slovy. Jednou jsme honily splašený řetěz nákupních vozíků po parkovišti u Tesca. Vypadalo to šíleně, ale všechno dobře dopadlo.
Začalo se mi líbit, jak mě lidé oslovují celým jménem.
Dominiko.
Slyšela jsem každé písmeno. Cítila jsem respekt, který jsem doma neznala. Tam jsem byla jen přezdívka. Tři písmena. Nic víc.
Tady jsem byla celá.
Už jsem nebyla ta holka, která vystoupila z autobusu s roztřesenýma rukama.
Byla jsem Dominika.
S kolegyní, naší věštkyní, jsme se domluvily, že zajdeme na pivo. Vyrazily jsme na malou zahrádku u Jeníka a usadily se. Měly jsme v plánu jen rychle probrat poslední události, ale nakonec jsme seděly, smály se a vyprávěly příběhy. Cítila jsem, že se nemusím bát a že večer bude příjemný.
Po chvíli k nám přistoupil muž. Přisedl si a začali jsme si povídat. Jeho pohled byl přátelský, hlas klidný, a já cítila, že ten večer bude jiný než všechny předchozí.
Když se mě nakonec zeptal, kde nás najde, usmála jsem se a odpověděla: „Tamhle naproti, najdeš nás stát s koštětem v ruce.“
Pak přišel ten moment. Zeptal se mě na telefonní číslo. Podívala jsem se na něj a zeptala se: „A chceš ho ode mě, nebo od ní?“
Chvíli zůstal zticha, nevěděl, co říct. Kolegyňka se smíchem přikývla: „Je jasné, že tvoje – co by dělal se mnou?“
A v tu chvíli to právě začalo.
