Článek
Ten samý den večer mi poslal zprávu. Byla krátká, ale i tak mě potěšila. Po pár dnech mě pozval na rande. Byla jsem šťastná, protože se mi moc líbil. Byl pohledný, vysoký, černovlasý – přesně můj typ. Začali jsme spolu celkem rychle, jako když se střídá den a noc. Zvláštní bylo, že jsem se cítila, jako bych ho znala už roky. Jako by tam měl být a jen čekal, až přijdu. Jiskření bylo znát. Jako bychom se v té mléčné galaxii už dávno znali. Láska na celý život? Až za vesmír?
Naše první rande bylo fajn. Pozval mě na pizzu. A pak se mě zeptal:
„Ty jíš paradajky?“
Věděla jsem, co jsou paradajky, ale u nás jsme vždycky říkali rajčiny. A přesto jsem v tu chvíli úplně zapomněla, co to vlastně je. Koukala jsem na něj zmateně a mlčela.
Chtěla jsem ho představit své mámě. Když přišel k nám domů, nenápadně jsem ho sledovala. Dívala jsem se, co má u sebe, jestli něco nese v ruce. Na první dojem se přece nosí kytka, čokoláda… nebo aspoň něco. Jenže on nic takového neměl. Pak ale vytáhl ponožky. Ty, které nabízí v práci zákazníkům. Přišlo mi to vtipné, protože přesně tohle jsem vůbec nečekala. Musela jsem se v duchu smát. Máma řekla: „Ježíš, ďakujem,“ a koukala na ty ponožky, jako by to byl svatý obrázek. Já se jen usmála.
Nabídla jsem mu kávu – pořádného, poctivého Turka. Ale hned po první lžičce jsem zjistila, že nemáme cukr. Omluvila jsem se, ale on jen řekl: „Nevadí,“ a pil dál. Podruhé, když přišel, chtěl zase kávu. Tentokrát jsem mu dala cukr, ale stejně jsem si myslela, že mu možná nechutná – je málo sladká. Tak jsem se zeptala:
„Tebe káva nechutná?“
Odpověděl: „Je horká.“
V duchu jsem přemýšlela: „Cože? Horká? Hořká?“ Přesto jsem jen dodala: „Ved, máme cukor…“ A on se smál.
Když za ním konečně zapadly dveře, zůstaly jsme s mámou v kuchyni samy. Chvíli bylo ticho, jen z dálky bylo slyšet startování jeho auta. Máma si znovu prohlížela ty pracovní ponožky, pak je opatrně položila na stůl a podívala se na mě tím svým pohledem, kterým mě vždycky dokázala přečíst.
„Tak co na něj říkáš?“ zeptala jsem se s trochou obav v hlase. „Je trochu… jiný, že?“
Máma se usmála a pokrčila rameny. „Víš, co se říká. Kytka zvadne za týden, čokoládu sníme za večer. Ale tohle?“ ukázala na ty ponožky. „To je praktický kluk. Na nic si nehraje. A hlavně, viděla jsi, jak na tebe koukal, když jsi nevěděla, co jsou ty paradajky? Jako bys byla to nejvzácnější, co kdy v životě viděl.“
Vzala jsem si do ruky svůj hrnek s kávou, která už dávno nebyla „horká“, a došlo mi, že má pravdu. Možná náš vztah nebude o velkých slovech ze slovníku, ale o těch malých gestech, která nepotřebují překlad.
