Článek
Je fascinující (a trochu děsivé), že pro malou dceru jsi opravdu všechno. Stačí si to jenom zrekapitulovat:
- Ráno: Jsi osobní budík s teplým hlasem. (Nebo ledová ruka s kávovým dechem.)
- Dopoledne: Jsi kouzelnice, která dovede najít ztracené boty, oblíbenou sponku, a náladu na život.
- Odpoledne: Jsi zábavní park, restaurace, školka, psycholožka a odbornice na správnou barvu duhy.
- Večer: Jsi čtecí automat, polštář, vyjednavačka ohledně „ještě jednoho příběhu“ a hlavně – ten člověk, bez kterého se prostě nedá usnout.
A přitom se občas cítíš… jako chodící nedodělek. S mastnými vlasy, s výčitkami svědomí, s přehřívající se hlavou a chlupem na bradě, co tam včera nebyl.
A teď to kouzlo: ona tě i tak miluje. Bez podmínek. Bez líčení. Bez dokonalých krabiček na svačinu. Jsi její jistota, hrdinka, hnízdo.
Ty jsi její celý svět. Ale pozor – svět, který má fungovat nonstop
To znamená, že:
- když padne, běží k tobě,
- když se nudí, běží k tobě,
- když má hlad, běží k tobě,
- když jí chceš utřít nos, tak utíká od tebe (výjimka potvrzuje pravidlo).
A někdy je to dojemné. A někdy je to na facku (ne její, tvoji – takovou tu preventivní, ať se vzpamatuješ a neřveš na nevinné dítě, které se právě rozhodlo, že nesnáší jogurt, který milovalo včera).
Ale víš co?
Tyhle roky, kdy jsi pro ni střed vesmíru, netrvají věčně.
Za chvíli se objeví Elsa, kamarádka z pískoviště, paní učitelka… a pak přijde ta slavná doba: „Mami, mohla bys jít pryč, prosím tě?“
Takže jo, je to únavný. Je to nekonečný. Ale je to taky neuvěřitelně krásný.
Protože jednou přijde den, kdy si uvědomíš, že už tě nepotřebuje tak jako dřív – a budeš na to vzpomínat se slzama v očích.
A neboj, zase přijde… když jí dojdou tampony. Nebo když jí někdo zlomí srdce.
A budeš pro ni svět znovu – jen trochu jiným způsobem.
