Článek
Co je syndrom oběti?
Syndrom oběti je psychologický stav, kdy jedinec přijímá roli oběti a trvale se cítí znevýhodněn, zrazen nebo pronásledován. Tito lidé často odmítají odpovědnost za své problémy a vidí jejich příčiny v druhých lidech, okolnostech nebo společnosti.
Psychologické studie ukazují, že tento postoj může být způsoben jak traumatickými zážitky z minulosti, tak i výchovou, která podporovala pocit bezmoci a absenci osobní odpovědnosti. Tento fenomén je obzvláště častý v postkomunistických státech, kde totalitní režimy dlouhodobě posilovaly mentalitu oběti a přenášení odpovědnosti na veřejné instituce. Studie německého psychologa Hans-Petera Schmida (2015) poukazuje na souvislost mezi historickými událostmi a sklonem k syndromu oběti v těchto regionech.
Příklady ze života
„Muži jsou na mě zlí“
Představme si ženu jménem Petra. Po dvou nevydařených vztazích tvrdí, že všichni muži jsou sobečtí a necitliví. Svěřuje se přátelům s tím, jak moc se vždy obětovala a jak moc její partneři selhali. V jejím příběhu je vždy pouze oběť.
Co ale její okolí začíná pozorovat, je vzorec chování. Petra manipuluje své okolí, aby se cítilo provinile, pokud s ní nesouhlasí nebo s ní nesdílí její negativní pohled na bývalé partnery. Neustále hovoří o své bolesti, ale nikdy se neptá, jak se mají ostatní. Její komunikace je jednostranná, a pokud ji někdo konfrontuje s fakty, cítí se napadená a odmítá zpětnou vazbu.
„V práci mě nikdo neocení“
Tomáš pracuje ve firmě několik let, ale stále má pocit, že jeho nadřízení mu křivdí. Nezískává povýšení, na které podle něj má nárok, a viní z toho kolegy, šéfa i systém. Přitom si nevšímá toho, že se často vyhýbá zodpovědnosti a jeho pracovní výsledky nejsou tak výjimečné, jak si myslí. Tomáš odmítá konstruktivní kritiku, místo toho si potvrzuje svůj status oběti nespravedlivého systému.
„Rodina mi nikdy nepomáhá“
Jana se cítí jako oběť ve vlastní rodině. Stěžuje si, že se k ní rodiče a sourozenci chovají necitlivě a že jí nikdo nepomáhá. Co ale nevidí, je fakt, že si o pomoc nikdy neřekne jasně a že očekává, že ji ostatní budou automaticky zachraňovat. Když se jí někdo snaží nabídnout jinou perspektivu, cítí se zraněná a považuje to za útok.
Psychologická podstata syndromu oběti
Studie ukazují, že lidé se syndromem oběti často vykazují znaky pasivní agresivity a citové manipulace (Zitek & Jordan, 2011). Jejich přístup k problémům je defenzivní - odmítají odpovědnost, protože by to znamenalo uznat svou roli v situaci. Tento postoj může být způsoben:
Nízkou sebedůvěrou – jedinec se bojí selhání, proto raději přijme roli oběti, než aby riskoval zodpovědnost.
Potřebou kontroly – paradoxně se syndrom oběti často vyskytuje u lidí, kteří chtějí ovládat druhé skrze pocit viny.
Zvyklostmi z dětství – pokud byl člověk výchovou veden k přesvědčení, že je vždy obětí nespravedlnosti, převezme tento postoj do dospělosti.
Jak z toho ven?
Pokud máte pocit, že se chováte jako oběť, nebo pokud ve svém okolí někoho takového máte, zkuste následující kroky:
Sebereflexe – Zeptejte se sami sebe: „Co mohu udělat jinak?“
Stanovení hranic – Pokud vás někdo manipuluje pocitem viny, naučte se říkat ne.
Převzetí odpovědnosti – Začněte hledat řešení místo obviňování druhých.
Psychoterapie – V případě hlubších problémů může pomoci odborná pomoc.
Zdroje:
Zitek, E. M., & Jordan, A. H. (2011). Victim entitlement to behave selfishly. Journal of Personality and Social Psychology, 102(2), 224-241.
Miller, S. (2008). The Drama Triangle: A Conceptual Framework for Understanding Manipulative Relationships. Psychological Review, 102(3), 356-370.
Schmid, H.-P. (2015). Post-Communist Mentality and the Victimhood Syndrome: A Psychological Analysis. European Journal of Psychology, 24(1), 97-114.
