Článek
Ř – největší strašák češtiny
Hláska „ř“ je unikát. Nenajdete ji nikde jinde na světě. Češi ji milují i nenávidí. Logopedi potvrzují, že je to jedna z nejtěžších hlásek, které se dítě učí. Ale naučit se dá. A v drtivé většině případů se taky má.
„Pokud se výslovnosti věnujete v dětství, šance na správnou artikulaci je obrovská,“ říká logopedka Mgr. Petra Klímová. „V dospělosti už je to těžší, ale stále ne nemožné.“
„Jsem ráda, že jsem tam nechodila“
Možná jste to už slyšeli:
„Máma mě vodila na logopedii, ale já jsem tam chodit nechtěla. A jsem ráda, že jsem to odmítla.“
Jenže když pak slyšíte „Šla sem se psem na prochátku, bylo tam plno šeříků“, působí to… minimálně zajímavě. A pokud k tomu máte ještě špatné „s“ a „r“, výsledek je, že váš projev působí dětsky. Ať chcete, nebo nechcete.
Důsledky, o kterých se moc nemluví
Neumět vyslovit „ř“ není konec světa. Ale má to následky:
- Méně autority. Učitel, právník nebo manažer, který šišlá, působí měkce.
- Zaměnitelnost. Lidé si pamatují, že „mluvíte divně“, ne to, co říkáte.
- Sebevědomí. Kdo si z dětství nese výsměch kvůli řeči, bývá citlivější na kritiku.
- Image. V dospělosti už to není „roztomilé“, spíš zvláštní.
Psycholog PhDr. Marek Preiss k tomu dodává:
„Problém s výslovností může v dospělosti ovlivnit, jak vás druzí berou. Nejde o inteligenci, ale o to, že řeč je vaše vizitka. A když zní dětsky, okolí vás tak může i nevědomky vnímat.“
Takže?
Když někdo řekne: „Já jsem ráda, že jsem logopedii odmítla,“ vypovídá to spíš o tvrdohlavosti než o hrdinství. Většina lidí se to naučí. Kdo ne, má do konce života malý handicap – ať se mu to líbí, nebo ne.
Ale na druhou stranu: každý máme něco. Někdo koktá, jiný šišlá, další má slabý přízvuk. Rozhodující nakonec není dokonalá výslovnost, ale to, co říkáme a jaký dojem celkově vytváříme.
Slovo na závěr
Ř v češtině není jen hláska. Je to symbol. Symbol toho, že jsme se poprali s jazykem, který je těžký. A že jsme to zvládli.
Takže pokud „ř“ neumíte, svět se nezboří. Ale pokud ho umíte – máte jednu výhodu navíc. Protože nakonec – jazyk je naše vizitka. A vizitka by měla být čitelná.
