Článek
Tiché ignorování, které roste do výkřiku
Začíná to nenápadně. Říkáš, že tě něco trápí. Prosíš. Vysvětluješ. Snažíš se být slušná, klidná, vyrovnaná.
Ale odpověď je mlčení. Odklonění pohledu. Věta: „Zase to řešíš?“
A tak zesílíš hlas. A pak znovu. A pak už křičíš.
Ne proto, že jsi dramatická. Ale protože klidný hlas nikdy nefungoval.
Když tě slyší až tehdy, když jsi na dně
„Opakovaná emocionální invalidace vede k narušení sebevnímání a k vnitřnímu chaosu, který vybuchuje navenek,“
říká psycholožka Dr. Marsha Linehan, zakladatelka dialekticko-behaviorální terapie.
Zní to jako přehánění. Ale není.
Žít s někým, kdo tě nikdy neposlouchá, kdo ti dává najevo, že tvoje pocity jsou otravné, přehnané nebo „zase něco řešíš“ – to není soužití. To je pomalé vymazávání.
A v tom vymazávání se najednou začneš vnímat jako problém. Přijde výčitka:
„Ty jsi vždycky ta, co dělá dusno.“
Ale dusno nevzniká z hlasitosti.
Dusno vzniká z dlouhodobého nevyslyšení.
Když jsi v pohodě, všechno je v pořádku
Ale jakmile se ozveš, přijde distanc. Ironie. Otočená role:
„Já s tebou už fakt nemůžu nic říct.“
„Zase jsi přecitlivělá.“
„Mnoho lidí žije v tzv. emocionálním suchu – nedostatku validace, kde jejich pocity nejsou vítány, jen tolerovány, a to jen tehdy, pokud nezatěžují okolí,“
uvádí psycholog PhDr. Jan Kulhánek.
A to je to nejděsivější – že se naučíš být v klidu, jen abys nebyla opuštěná.
Naučíš se polykat vztek, jen abys nevypadala jako ta, která všechno komplikuje.
Hněv není nemoc. Je zpráva.
Když konečně vybuchneš, slyšíš:
„Co ti zase je?“
A ty už ani nevíš. Neumíš to říct přesně. Jen víš, že tě to bolí. Že ti někdo už příliš dlouho neříká: „Vidím tě. Slyším tě. Záleží mi na tom.“
A tak místo slz přijde křik. Místo sdílení ticho. Místo vztahu vnitřní útěk.
Nejsi problém. Jen tě dlouho nikdo neposlouchal.
Nejsi hysterická. Nejsi přehnaná.
Jen už nevíš, jak jinak říct, že existuješ.
A pokud tohle čteš s knedlíkem v krku, tak věz:
Tohle není slabost. To je reakce na dlouhodobou neviditelnost.
Není přehnané říct: „Takhle se mnou nemluv.“
Není sobecké říct: „Chci být slyšena.“
Není hysterické říct: „Tohle mě bolí.“
Co přehnané je?
Že se musíme hádat o základní lidskou důstojnost.
