Článek
Neustálé vysvětlování vlastních rozhodnutí
Scéna: Jste v kavárně, objednáte si kafe bez kofeinu. Někdo se podiví: „To nedává smysl, proč by sis dávala bez kofeinu?“ A vy najednou sklouznete do obranného módu: vysvětlujete, obhajujete se, dáváte důvody.
A v tu chvíli ztrácíte pozici. Ne proto, že jste si objednali jinak. Ale protože vysíláte zprávu:
„Možná nemám právo to dělat, tak to raději vysvětlím.“
Psycholožka Mgr. Irena Zajíčková k tomu říká:
„Lidé, kteří často vysvětlují své chování, bývají citliví na odmítnutí. Místo aby stáli za svým rozhodnutím, předcházejí konfliktu. Ale právě to okolí vnímá jako slabost, ne jako ohleduplnost.“
Jak na to? Jednoduše, stručně, s úsměvem:
„Nedávám si kofein. Prostě mi to nesedí.“
A tím to končí.
Směješ se, když si z tebe dělají srandu – místo toho, abys ukázal/a hranici
Možná se hezky oblékáš. Možná rád/a přemýšlíš nahlas. Možná děláš něco, co je „jiné“.
A někdo si to vezme jako pozvánku ke vtípku – často před ostatními. A co uděláš ty? Zasměješ se, přidáš další historku, a hraješ tu hru. Ale uvnitř cítíš: tohle není vtip. Tohle je výsměch.
Podle psychoterapeuta PhDr. Martina Sedláka:
„Lidé, kteří si ze sebe dělají legraci, aby předešli zesměšnění, často ztrácí v očích okolí hranici. Výsledkem je pocit, že je možné jít dál – až k ponižování.“
Nejde o to být přehnaně vážný. Jde o to vědomě ukončit hru, která tě zraňuje. Například:
„Jo, ráda se oblékám hezky – i na obyčejné kafe. Cítím se tak dobře.“
Tichá jistota. Bez obrany. Bez posměchu.
Trávíš čas s lidmi, kteří si tě neváží
Možná je to partner, který tě podvádí. Kamarádka, která o tobě mluví za zády. Kolega, který tě ignoruje, ale když něco potřebuje, jsi první, koho volá. A ty zůstáváš. Z loajality? Z naděje? Z viny?
Ale tím vysíláš zprávu – nejen jim, ale i sobě:
„Moje hranice nejsou pevné. Moje sebeúcta je na jejich vůli.“
Podle výzkumu zveřejněného v Journal of Social and Personal Relationships (2020) lidé, kteří setrvávají v nevyvážených vztazích, častěji zažívají pocity méněcennosti a vnitřního zklamání – nejen z druhých, ale i ze sebe.
Tvůj čas je tvůj postoj.
Když jsi s lidmi, kteří tě nerespektují, nastavuješ standard pro všechny ostatní.
A ten standard říká: Takhle se mnou můžeš jednat.
Nemusíš křičet, dokazovat ani vzdorovat.
Stačí, když se přestaneš ospravedlňovat.
Když se nezasměješ vtipu, který tě zraňuje.
A když přestaneš sedět u stolu, kde tě nikdo neváží.
Respekt začíná tam, kde končí potřeba se obhajovat.
