Článek
Před pár dny jsem na hřišti vyslechla rozhovor dvou maminek. Nechtěla jsem poslouchat, ale znáte to – když sedíte na stejné lavičce, slyšíte, i když nechcete. Obě měly děti v první třídě. A jak jsem pochopila, dokonce ve stejné.
Probíraly pololetní písemku z matematiky. Obě děti ji pokazily. Jedno ji napsalo na trojku, druhé dokonce na čtyřku. Ale maminky zůstávaly klidné. „No jo, to bude asi tou písemkou, průměr celé třídy byl kolem tří,“ shodly se. Z očekávaných jedniček na vysvědčení se rázem staly dvojky. Maminkám to ale nevadilo, došly k závěru, že „jedna dvojka na vysvědčení je přece krásné vysvědčení.“
A já s nimi vlastně souhlasím. Dvojka není žádná tragédie, je to pěkná známka. Jenže… když je mezi samými jedničkami, může se snadno proměnit v trhlinu. Ne v trhlinu na vysvědčení, ale na sebevědomí.
Co dítě vidí
Jenže takové malé školní dítě tu dvojku může vnímat úplně jinak. Dítě vidí vysvědčení. A tam: jedničky, jedničky, jedničky… a najednou dvojka.
Kazí tu řadu. Vybíhá z ní. Vyčnívá! A ne v tom dobrém slova smyslu.
V očích dítěte je najednou něco špatně. A protože děti ještě nemají vytrénovanou schopnost rozlišovat výkon od vlastní hodnoty, snadno se stane, že si z jedné známky odnesou větu: „Matematika mi nejde.“ Nebo ještě hůř: „Já jsem na matiku blbá/blbej.“
A to všechno kvůli jedné písemce. Která mohla být vlastně dost podivná.
Když selže celá třída, je něco špatně
Maminky na lavičce zmínily, že průměr třídy byl kolem tří. To není jen tak. Možná byla písemka zbytečně složitá. Možná obsahovala typy úloh, které se děti teprve učí řešit. Možná jich bylo moc. Možná byl test příliš dlouhý na soustředění sedmiletého dítěte.
Možná je paní učitelka strašila dopředu tím, jak „důležitá“ a náročná písemka to je. Jak to bude „velká zkouška“. Malé děti reagují na tlak citlivě. Chtějí uspět. A když mají pocit, že nejde jen o úkol, ale o soud nad jejich schopnostmi, snadno se zablokují.
A možná byla při psaní písemky bouřka a děti se více soustředily na onu bouřku než na počítání. Možností, které stojí za tím, že se písemka v zásadě nepodařila celé třídě, může být mnoho.
Dítě si ale nejspíš neodnese z hodnocení to, že má např. problém soustředit se při bouřce. Ono si z toho odnese buď to, že matematika je až moc těžká, anebo to, že na ni nemá buňky. A obojí je škoda. Pro ono dítě i pro nás jako pro společnost.
Známka není zpětná vazba. Je to nálepka
Přiznejme si to: známky neříkají dítěti, co už umí a co ještě ne. Říkají mu jen to, jak dobře se mu něco povedlo zrovna ten den.
Známka není mapa pokroku. Je to momentka. A co hůř, známka je nálepka. Je to „jedničkář/dvojkař/trojkař/čtyřkař“, taková hodnocení můžeme slyšet poměrně často. Říká nám to ale opravdu něco o daném dítěti? Máme díky tomu nějakou představu, jaké dovednosti a znalosti od něj očekávat?
A co se děje s dítětem, které tu nálepku dostane? Co když uvěří tomu, že mu předmět kvůli jedné zkažené písemce opravdu nejde? A potáhne se to s ním dál a dál? Do jaké míry nálepka určuje jeho další vývoj?
Co kdyby místo známek mluvili dospělí?
Co kdyby tam místo známek stálo něco jako: „Zvládneš dobře sčítání do 20. Při odčítání zatím chybuješ, hlavně v rychlosti. Pokud máš čas, příklad zvládneš správně. Slovní úlohy chápeš, ale potřebuješ trénovat pozornost při čtení.“
Tohle říká o dítěti víc. A hlavně: neodsuzuje, nenálepkuje. Jen souhrnně popisuje, co dítě zvládá.
Slovní hodnocení není měkčí. Je podrobnější. A objektivnější. Nevytváří iluzi, že dítě je „dvojkař“, ale ukazuje, že dítě něco umí a něco se teprve učí.
Závěr? Dvojka nemusí bolet. Ale taky může
Nechci říct, že každá dvojka je tragédie. Ani že známky jsou zlo. Ale za mne je to prostě málo. Nic to o dítěti neříká. Jen to, že průměr známek během pololetí mu vyšel na dvojku. Nevíme ale, proč má zrovna tu dvojku, co umí a co neumí. Nevíme, jestli nezvládá nějakou látku nebo má spíš než s látkou problém se soustředěním či zvládáním emocí. Nevíme, zda se umí tzv. naučit na test nebo znalosti ukládá dlouhodobě a umí je použít.
Tak proč se za každou cenu snažit udržet hodnocení pomocí známek? Proč to nevyzkoušet jinak? Známky jsou dobré hlavně na porovnávání. Ale proč za každou cenu porovnávat?
