Jak jsme s manželem vyrazili na dovolenou bez dětí a proč vy byste to měli udělat také

Mít děti je super. Ale občas je dobré si od nich na pár dní odpočinou a vyrazit si někam odfrknout bez nich. Alespoň na pár dní. My už jsme to takhle s manželem udělali po několikáté a je to opravdu báječná věc.

Pro někoho je to možná šílená představa, že by dal děti na hlídání třeba k babičce a odjel si na dovolenou, ale já razím teorii, že i od dětí a dětského světa je potřeba si sem tam odpočinout. Já jsem se z jedné takové dovolené zrovna vrátila. A byť na sobě cítím, že k úplnému odpočinku bych potřebovala, aby ta dovolená trvala alespoň dvojnásobek času, který trvala, tak musím uznat, že to byl pro mne velmi potřebný restart.

Před odjezdem už jsem měla všeho opravdu po krk. Vnímala jsem, že mě již vytáčí každá maličkost. A že mě prakticky nic nebaví. Po dovolené se už zase dokážu na děti pořádně naladit, být empatickou a chápavou mámou.

Děti jsou totiž sice super, ale také to jsou malí uřvaní satani, co věčně něco chtěj. A samozřejmě nejvíce právě v době, kdy nejvíce toužíme po klidu. Třeba když se zrovna usadíme k jídlu nebo když jsme si zrovna sedli na záchod. A kteří se neustále na něco ptají a kvůli něčemu se rozčilují, rozlévají několikrát za den pití a modelínou dokáží zapatlat absolutně cokoli.

Takže jsem jsme si vyrazili na dovolenou sami s manželem. Nemám žádné výčitky. Děti byly s babičkou a byly u ní spokojené. A o dovolenou nepřijdou. Letos už s námi byly na dvou menších dovolených a tu hlavní mají ještě před sebou. A kromě toho vyrazí ještě na kratší dovolenou s babičkou. A možná si na nějakou mini dovču zajedeme společně ještě i na podzim. Takže si myslím, že i tak děti těch dovolených mají až až.

Musím přiznat, že samozřejmě často padaly výroky jako: „tohle by se líbilo synovi a tohle zase dceři“, ale tomu se člověk prostě neubrání. Chce si od dětí odpočinout, přesto na ně ale stále myslí. Navíc, jak je člověk zvyklý plánovat dovolenou podle dětí, najednou neví, kam bez nich vyrazit. Případně by i věděl, ale je hloupé bez dětí vyrazit třeba do Dinoparku.

Pak se člověk srovná a najde něco, co si může užít právě díky tomu, že tam ty děti nemá. My jsme nakonec vyrazili třeba na prohlídku dolů. To by s dětmi bylo náročné. V první řadě už jen proto, že když společně jdeme na nějakou takovou prohlídku v zahraničí, znamená to to, že musím dětem překládat a zároveň jim informace podávat v dětské formě. A samozřejmě je na prohlídku dopředu připravit. A následně ji s nimi třeba i hodinu dvě ještě probírat. Za druhé, v dolech je tma a to by našim dětem asi nedělalo úplně dobře. A prohlídka byla zajímavá, ale celkem náročná i bez hlídání dětí. Cesty totiž byly úzké, stropy nízké a podlaha hrbolatá a občas kluzká.

Najíte se normálně v klidu a bez přemýšlení o tom, jak zabavit děti, aby se v restauraci chovaly vhodně. Žádná plácaná, žádné slovní hry, žádné omalovánky. Jen klid a povídání si o tom, o čem chcete.

Nemusíte řešit, že si chce u snídaně dítě nabrat jídlo samo, ale stůl je na něj moc vysoký. Žádné přemlouvání, že mu to jídlo naberete dle jeho přání sami. A žádné vyzvedávání, aby si ho nakonec stejně nabralo samo. Žádné poslouchání brblání o tom, jak by ty stoly měly být nižší. Nebo brblání, že by měl mít hotel stůl vyloženě pro děti.

Můžete si dát po snídani kávu, aniž by dítě protáčelo panenky a dalo vám přednášku o tom, jak kvůli té kávě vůbec nic nestihnete. V jeho dětském vnímání světa totiž pití kávy trvá děsně dlouho.

Nemusíte si dávat v programu pauzy na návštěvy dětského hřiště. A vybírat restaurace podle toho, kde mají herničku nebo alespoň dětský koutek.

Ani jedinkrát za dovolenou nemusíte navštívit McDonald's a ani nemusíte poslouchat neustále dotazy na to, jestli si do toho „Mekáče“ konečně zajdeme.

Za celou dovolenou neuslyšíte Taryho, písničky z Gábinina kouzelného domku nebo hlášky jako „čas na akci“.

Můžete plavat v bazénu, aniž byste u toho museli kontrolovat děti. A aniž by si z vás dítě dělalo vozítko.

Můžete si v autě poslouchat co chcete, aniž by se ze zadních sedaček ozývalo: „né, to nemám ráda“ nebo „vypni to, teď chci mluvit“ a aniž by případné zaslechnutí zpráv končilo milionem dotazů či panikou z toho, že bude bouřka.

Protože na pár dní zase zažijete, jaké je to být znovu „jen“ dospělým člověkem, a ne rodičem. Tedy, ne tak docela, protože v hlavě stejně běží ty rodičovské programy na pozadí: „Měli bychom napsat babičce, jestli děti dobře jedly. Nezapomněli jsme zabalit plyšáka? Nezbořila Anička babičce knihovnu? A jestlipak Pepíček poučuje zase babičku o sopkách?“

Ale jinak? Jinak můžete na pár dní dýchat jen sami pro sebe. A to je něco, co bych doporučila každému rodiči.

Protože ten restart není jen o tom, že se vyspíte. Je to i o tom, že si připomenete, kdo jste, když zrovna neřešíte, jestli má někdo čisté ponožky, jestli stihl svačinu, nebo proč je všude po bytě sádra a gumová chobotnice. Znovu si poslechnete své vlastní myšlenky.