Článek
Pamatuju si stavebnice z dětství.
A pak přijde ten moment, kdy máš vlastní děti a najednou stojíš v obchodě…a ty samé stavebnice tam jsou pořád.
A člověk si říká třeba: Seva je Seva.
Upřímně? Já jsem se těšila, až ji synovi koupím, možná víc než on sám.
A pak mi došlo něco zvláštního. Že to není jen o něm. Protože ve chvíli, kdy jsem tu krabici brala do ruky, nebyla jsem jen máma, která vybírá hračku.
Najednou jsem byla zase dítě, které si chtělo hrát.
A když jsem pak zjistila, že existuje i dívčí verze, okamžitě jsem věděla, že ji dcera samozřejmě musí mít. I když jsem si teda musela počkat asi tři roky, protože pro malé miminko to není zrovna vhodný dárek. To musíte uznat i vy.
Ale dostat ji musela, protože kdyby něco takového bylo za nás, tak se asi zblázním radostí. Takže abych si nějak vynahradila tu křivdu, že našeho dětství ještě nebyla, musela jsem ji koupit dceři, abych si s ní mohla hrát alespoň jako dospělá. To dá přece rozum, že jo?
A v tu chvíli mi došlo, že na těch stavebnicích je něco zvláštního. Ne že by byly nějak zásadně jiné. Pořád jsou to kostky. Pořád z nich jde něco postavit. Pořád se u toho člověk rozčiluje, když mu to spadne.
Ale změnilo se něco jiného. My. Zestárli jsme. A nějak se od nás očekává, že se budeme chovat rozumně. Že už si nebudeme hrát. Maximálně tak „v rámci výchovy dětí“.
A to mi teda nepřijde fér! Protože ty stavebnice jsou v dospělosti pořád stejně zábavné jako v dětství. Možná ještě víc. A já si s nimi chci hrát. A chci a chci a chci. A upřímně? Nechci, aby mi do toho děti mluvily a bořily mi moje stavby se slovy, že si chtějí hrát taky. A že je ta stavebnice přece jejich.
To vážně není fér… Ale ono je to potká taky. Uvidíte. Jednou jim jejich děti řeknou úplně to samé.
A nebo třeba ne. Třeba jako společnost dostaneme rozum a když si budeme chtít hrát jako dospělí se stavebnicí, tak si ji prostě pořídíme. I kdyby nám mělo táhnout na devadesát.
👉 A jestli vás zajímá, s čím jsme si hráli my a jak to tehdy opravdu vypadalo, rozepsala jsem to víc tady: Vzpomínky na stavebnice mého dětství - Médium.cz
