Článek
Jak jsem si založila účty na sociálních sítích a pak jen s neuvěřím zírala na některé z příspěvků
Donedávna jsem se sociálním sítím vcelku úspěšně vyhýbala. Měla jsem založený pouze Facebook, který jsem jsem používala jen sporadicky. A sledovala jsem na něm především zahraniční přispěvatele.
Nedávno jsem si však řekla, že když už píšu ty články na Médium, chtělo by to nějakou sebepropagaci. A tak jsem si založila účty na několika dalších sociálních sítích. Ne že by se mi teda úplně chtělo, ale nějací ti čtenáři na víc se hodí, že?
A na jedné z těch sítí jsem narazila na docela dost mladých lidí. Vlastně se mi tam docela líbí, vždyť jsem také ještě vcelku mladá. Ale některé ty příspěvky tam, to je šílenost.
Vcelku dost se tam řeší plánování rodičovství a bytová krize. Alespoň mně se takto zaměřených příspěvků zobrazuje spousta. Na první pohled je to sympatické. Je přece fajn, pokud mladí lidé přistupují k rodičovství zodpovědně. Ano, dítě není panenka a k jeho pořízení by se mělo přistupovat po zvážení toho, zda si dítě mohu dovolit. A že se mladí zajímají o aktuální dění a politiku, to je přece také chvályhodné.
Jenže potom si člověk přečte, co přesně někteří jedinci píší, a nestačí se divit. Zjistíte, že podle některých mladých lidí by měl muž, pokud je žena na rodičáku, vydělávat minimálně 65 tisíc v čistém, protože jinak si rodina nebude moci dovolit kupovat biopotraviny a jezdit na dovolenou k moři (což se podle nich rovná tomu, že muž neuživí rodinu). A nebo to, že byt mladé rodiny by měl mít minimálně 60 metrů čtverečních, protože jinak to pro obyvatele bytu není dostatečně komfortní bydlení.
Také se dozvíte, jaký je muž s průměrnou mzdou chudák, pokud svou studující přítelkyni přivede do jiného stavu, protože v takovém případě mu vlastně nezbydou pořádně peníze ani na jídlo. Společně s partnerkou a dítětem jsou pomalu prezentováni jako oběti státu, protože ten jim poskytne jen 8 000 Kč měsíčně (myslím si, že je to v současnosti už více, ale ponechala jsem částku uvedou v diskusi). Nějaká osobní zodpovědnost těmto lidem asi nic neříká. To, že by se měl holt člověk dát pozor, aby nezplodil dítě, dokud nemá na jeho uživení, nemá těmto lidem smysl říkat.
Pokud se jim totiž člověk snaží poradit, jak situaci vyřešit, pokaždé vám vysvětlí, proč je ta vaše rada k ničemu. Raději vše hned v počátku bez bližšího prozkoumání zavrhnou. Asi aby náhodou nemuseli trochu ustoupit ze své pohodlnosti nebo pro jednou trochu máknout.
Potřeby dítěte by měli zajistit rodiče
Nejvíce mě však dráždí ta jejich představa, že na uspokojení těchto svých potřeb mají právo a stát by jim měl tyto potřeby uspokojit. Měl by jim zajistit natolik levné bydlení, jídlo a potřeby pro dítě, aby měli v pohodě i na takové vymoženosti jako je dovolená u moře v době, kdy pracuje jen jeden z rodičů a druhý je s dítětem doma.
Byť rozumím tomu, že se chtějí mít dobře a nechce se jim omezovat se a vystupovat ze své komfortní zóny, nerozumím tomu, kde se v těchto jedincích bere představa, že by jim měl stát něco takového zajistit. A hlavně by mne zajímalo, z jakých zdrojů by jim to tedy měl ten stát zajistit.
Mám pocit, že asi celkově jedu na jiné vlně. Já jsem vždycky pořízení dětí brala jako mé a manželovo rozhodnutí, tudíž to beru tak, že ta zodpovědnost ty děti uživit je naše. Nikdo nás do nich přece nenutil. Máme je, protože jsme je chtěli. Jsem ráda, že jsem mohla pobírat peněžitou pomoc v mateřství a následně rodičovský příspěvek, taková pomoc od státu je fajn, ale dítě bych si pořídila i kdybych nic takového pobírat nemohla. Ano, museli bychom se oproti tomu, jak jsme žili, uskromnit, ale nějak bychom to už zvládli.
I levná dovolená může být fajn
Možná bychom nemohli na dovolenou každý rok, možná bychom jen museli volit nějakou levnější variantu. Třeba něco na způsob naší první dovolené po narození prvního dítěte. Na tu jsme vyrazili do Jeseníku. Našli jsme si tam útulný ale levný penzion. Jelikož manžel v té době ještě neřídil a já si samotná bez možnosti případného vystřídání se za volantem na několikahodinovou cestu netroufla, vyrazili jsme vlakem. Oba s manželem jsme si hezky nandali na záda po jedné krosně, do košíku pod golfky jsme strčili ještě batoh, syna posadili do golfek a drandili jsme si to na nádraží.
Nebyla to žádná luxusní dovolená, ale i tak jsme si ji hezky užili. Chodili jsme po horách, máchali jsme si na balneoterapii nohy v ledové vodě a leželi v trávě a vyhřívali se na sluníčku. Syn si navíc užíval každý den nějaké to hřiště. A jeden den jsme strávili v bazénu. Vlastně se ta naše první dovolená až tolik nelišila od těch následujících, které už byly dražší. Největší rozdíl byl podle mne v tom, že syn byl tenkrát ještě malinký a spoustu času spokojeně trávil v kočárku nebo nosítku. Mohli jsme toho tedy nachodit více, než potom s malými dětmi, které kočárek i nosítko odmítaly (u obou dětí toto období začalo kolem prvních narozenin) a trvaly na tom, že rozhodně půjdou také po svých.
Samozřejmě si uvědomuji, že nejde jen o dovolenou, museli bychom se celkově víc snažit, abychom vyšli, a některé věci bychom si museli odpustit. Náš život by byl zkrátka o něco složitější a náročnější. Ale ani tak by mne nenapadlo říkat, jak je život hrozný, protože nám stát neživí naše děti. Ne, byla bych ráda, že ty děti mám. Stejně tak by mne nenapadlo někde naštvaně psát příspěvky o tom, že si nemůžu dovolit pořídit si děti. A ještě z toho v zásadě obviňovat stát, protože je to jeho vina, že mi s tím nepomůže. Ne, když už bych něco takového chtěla napsat, tak bych narovinu napsala, že nechci kvůli dětem měnit svůj život, slevovat ze svého standardu a ze svého životního stylu. To totiž pravdě odpovídá zpravidla mnohem víc než to, že si pár z finančních důvodů nemůže dítě dovolit.
Ani před revolucí to s bydlením nebylo tak snadné, jak se mnozí mladí domnívají
V souvislosti s plánováním rodiny tito mladí lidé také rádi poukazují na to, jak to dříve (myšleno obvykle před revolucí) měly u nás mladé rodiny s bydlením lehčí, protože dostaly byt zdarma, tudíž lidé zakládající rodiny v předrevoluční době nedokáží jejich problémům vůbec porozumět, když je sami řešit nemuseli.
Rozhodně tu nemám v plánu pouštět se do rozebírání politiky nebo se snažit určit, zda byla lepší minulá doba či dnešní doba. Jen bych chtěla upozornit na to, že rozhodně ne všichni dostali byt. A na to, že ti, kteří ten byt dostali, ho obvykle nedostali hned, ale nějakou dobu si na něj počkali. A že ten byt nebyl zdarma, ale platil se za něj nájem. Jednalo se sice o nízký nájem, přesto je zavádějící mluvit o bytu zdarma.
Jako příklad toho, že to zase tak jednoduché nebylo mohu uvést pár lidí ze své rodiny. Můj děda s babičkou nejprve bydleli i s dítětem u příbuzných, nejdřív u těch z dědovy strany, později u těch z babiččiny strany. Byt jim byl přidělen až po pár letech. Můj druhý děda s druhou babičkou zůstali bydlet v domě společně s babiččinými rodiči. Nejednalo se o žádný dvougenerační dům, ale o malý domeček v jednom zapadákově. Moji rodiče původně bydleli i s miminkem v tatínkově dětské pokoji. Sestra mé matky zase původně bydlela s rodiči svého manžela, teprve až časem si svépomocí postavili dům.
Pokud to pro vás není dostatečný příklad, můžete se kouknout na nějaké předrevoluční filmy, určitě v nich narazíte na to, že v jednom bytě poměrně často žijí tři až čtyři generace. Takže to zase tak snadné určitě nebylo. Jen lidé možná nebyli tak zhýčkaní. Nebo jim možná nic jiného nezbývalo, kdo ví.
