Článek
Tenkrát bylo všechno skvělé, ne jako teď
Nedávno jsem narazila na další článek, který se s povzdechem ohlížel za dobou, kdy děti „uměly zabrat“, škola se „musela protrpět“ a rodiče si nedělali hlavu s tím, jestli je to baví a hlavně šli učitelům tzv. na ruku. Tentokrát padla volba na srovnání s Asiaty, kteří prý jednou budou šéfovat světu, protože jsou disciplinovaní, pilní a jejich rodiče si vzdělání váží a vědí, že se do školy nechodí pro zábavu. A my? Prý podporujeme lenost.
Další z řady textů, kde je vše vhozeno do jednoho pytle: příliš tolerantní rodiče, děti bez disciplíny, nedostatek drilu, konec výkonu, konec civilizace. Ale místo skutečné polemiky dostáváme jen morální kázání. O tom, jak je všechno špatně. Ale proč je to špatně? Protože je to jinak, než když chodila do školy autorka. Protože když se něco děje jinak než dřív, může to být děsivé. A jednodušší než přemýšlet nad smyslem změn je říct, že je všechno špatně. Vlastně v něm není žádná hlubší analýza ani snaha pochopit změny. Jen nostalgie, přísnost, výčitky a zklamání z toho, že svět už není takový, na jaký byla autorka zvyklá.
Proč neznají současní studenti rok začátku televizního vysílání? A je to opravdu až takový průšvih?
Autorka článku se například rozčiluje nad studentem, který si spletl rok začátku televizního vysílání na našem území. Prý řekl, že to bylo v roce 1890. Katastrofa! Další důkaz, že dnešní mládež nic nezná!
Jenže televize začala vysílat v roce 1953 [1]. A pokud autorce článku je něco přes 50, pravděpodobně vyrůstala v době, kdy už sice byla televize běžnou součástí domácností, ale zároveň ještě dost novinkou na to, aby si lidé pamatovali, kdy a jak začala. Kdy u nás začalo televizní vysílání pro ni tudíž nikdy nebyla „vědomost“, kterou by se musela učit ve škole. Byla to součást její reality. Je to pro ni tudíž znalost, nad kterou nikdy nemusela přemýšlet.
Ale dnešní student? Ten se narodil do jiného světa. Pokud neví, kdy přesně u nás začala vysílat televize, možná se prostě spletl. Možná byl nervózní. Snažil se vzpomenout si na přesný rok a už nepřemýšlel nad tím, zda jeho odpověď dává smysl. Možná by mu paradoxně pomohlo, kdyby se ve škole neučil odříkávat letopočty jako básničku, ale učil se v nich orientovat, přemýšlet o nich, odvozovat je z kontextu. Protože kontext není o šprtání se nečemu zpaměti. To je úplně jiný druh učení.
Pro tohoto studenta je tedy tato otázka mnohem těžší, než pro padesátiletého člověka. Vždyť s trochou nadsázky můžeme říct, že se tento mladý člověk musel učit i to, co to vlastně ono televizní vysílání je – protože v době Netflixu, YouTubu a TikToku už i samotné klasické televizní vysílání pro něj může být ekvivalentem doby kamenné.
A co ta slavná škola, co se musí protrpět?
Další zásadní poselství článku je: škola má bolet. Škola není zábava. Děti mají poslouchat a makat. Jenže učení přece nemá být trest. Má to být smysluplné poznávání světa.
Učení je ve své podstatě zábava. Nebo alespoň vnitřně naplňující činnost. To, co je otravné, jsou často okolnosti: nepohodlná židle, protivná učitelka, pětky, poznámky, zkoušení před tabulí. Dítě často nemá problém s učením samotným – ale s tím, jak je škola nastavena.
A pak se divíme, že děti kladou otázky jako: „Proč se tohle musím učit, když si to můžu najít?“ Nebo: „K čemu mi to bude, když to umí za mě spočítat kalkulačka nebo AI?“ Ale to nejsou projevy lenosti. To jsou otázky po smyslu. A tím pádem – ideální výchozí bod pro výuku.
Můžeme jim ukázat, že i AI může udělat chybu, takže je nutné umět poznat, kdy „vyplivne blbost“. Nebo že když má člověk v hlavě základní dovednosti, je často to rychlejší, než když musí zadat dotaz stroji. Můžeme jim vysvětlit, jak funguje mozek, proč se má používat, jak se budují znalosti. Můžeme jim ukázat, že i na ty největší vynálezy lidé museli mít nejdřív základní znalosti a dovednosti, o které se mohli opřít.
Tohle všechno se dá proměnit v nádherný začátek výuky. Ale musíme to vnímat jako výzvu. Ne jako důkaz lenosti.
A mimochodem, k tomu, že my rodiče podporujeme děti v lenosti: A není to spíš tak, že jsme nespokojení s tím, jak to funguje ve školství? Nespokojení s tím, jak se děti učí, co se učí? Není to tak, že chceme, aby po škole, kde se děti často učí věci, u kterých ani my nechápeme, proč se je učí, se věnovaly něčemu smysluplnému? Třeba sportu? Nebo i klidně odpočinku, který je nakonec stejně pro život asi důležitější, než kolik příkladů z násobilky dokáže dítě spočítat za pět minut? Odpor rodičů vůči škole tak vůbec nemusí být důkazem, že dítě podporují v lenosti – ale že mají pocit, že školství selhává.
A co ti Asiaté?
Obraz „asijského dítěte“ jako vzoru disciplíny a píle se u nás často zjednodušuje. Narážíme na něj v médiích, ve výsledcích testů PISA i v knihách jako Píseň tygří matky. Ale co se za tím skrývá?
Ano, v některých zemích, jako je Japonsko, Korea nebo Čína, má vzdělání obrovskou váhu. Rodiče podporují své děti v učení, existují doučovací centra, děti se učí i po škole. Ale není to jen o „šprtání“.
Například v Japonsku je výuka postavená na problémech – žáci dostávají složité úlohy, které mají řešit různými způsoby, diskutují spolu, hledají cesty. Učitel je spíš průvodcem, který pečlivě sleduje jejich myšlenkový postup. Důraz se klade na přemýšlení, spolupráci a pochopení [2, 5, 6]. Japonští žáci také po sobě uklízejí třídu i veřejné prostory včetně např. záchodů. Jedí společně oběd, který sami roznášejí, a učí se tak zodpovědnosti, respektu i pracovním činnostem. [7]
V Číně se zase třeba v některých školkách objevují přístupy připomínající Montessori. Jedná se o školky, kde si děti nejen samy uvaří oběd, ale ještě si ušijí šaty nebo postaví dům z opravdových cihel. [3, 8, 9]
A pokud se podíváme do detailu na případ Tygří matky Amy Chua (Američanka s čínskými předky), zjistíme, že na děti sice vyvíjela značný tlak, co se vzdělání týče. I to, že její děti snad i díky tomu byly ve studiu a zejména pak ve hře na hudební nástroje velmi úspěšné, ale zároveň si můžeme všimnout, že obě dívky byly evidentně už od přírody velmi nadané a talentované. Někdy je tudíž nutné brát v úvahu nejen vzdělání a výchovu, ale i prosté genetické předpoklady. A mimochodem, zrovna Amy dělala přesně to, co se nelíbí některým zdejším učitelům. Holky sice musely do školy makat, ale pokud se jí něco na přístupu školy nelíbilo, odmítla to a holky se to učily jinak. [10]
V Jižní Koreji je situace extrémní. Děti často chodí do školy i do noci, ve společnosti je obrovský tlak na výsledky a prestižní univerzitu. Není náhodou, že země patří k těm s nejvyšší mírou sebevražd mezi mladými lidmi [4].
Takže, není Asie jako Asie. A je nutno podotknout, že i v těch asijských školách to není jen o drilu a frontální výuce. Naopak, jsou tam kolikrát běžné i prvky, které u nás známe spíše z alternativního školství. A mám takové vnitřní tušení, že ti, kteří volají po asijském přístupu, nejspíš ani netuší, co všechno by to také mohlo znamenat. A vsadila bych se, že některé aspekty by se jim nejspíš vůbec nelíbily, protože v zásadě odporují představě dítěte, které v klidu sedí v lavici, ve všem poslechne, neklade otázky a žije především v hlavě.
Takže, budou Asiaté „šéfovat světu“, protože víc makají? Možná. Ale otázka zní: za jakou cenu? A budou i šťastnější? A bude za to moci ta část učení zahrnující šprtání a přetěžování? Nebo to bude spíš výsledek toho, že si předmatematické dovednosti procvičovaly ve školce při hraní v blátě, ve škole diskutovaly nad různými možnostmi řešení a při praktických činnostech si vyzkoušely aplikovat poznatky z teoretické výuky? Nebo to bude tím, že zatímco my se tu bojíme použít ve školství umělou inteligenci pro výpočet obsahu, v Číně se za to kupříkladu ani nebojí toho využít umělou inteligenci k neustálému monitorování dětí a dle analýzy dat z tohoto sledování upravit výuku? [11]
Těžko říct, jestli nám ti Asiaté skutečně budou šéfovat. A pokud ano, z jakých důvodů to bude. Jedno je však podle mne jasné. Svět se změnil a ještě se určitě měnit bude. A my bychom měli připravovat na svět budoucnosti. Ne na svět, který už byl. A to bez ohledu na to, jak poté obstojí v PISA testu. Protože je to jen test. Test, který vypovídá o tom, jak se dětem daří v určitých oblastech. Ale neříká to už nic o tom, zda budou zrovna tyto oblasti pro děti v budoucnosti důležité. Nebo zda jednou bude dítě spokojené. A nezapomínejme, že spokojenější život může vést klidně průměrný zaměstnanec než vrcholový manager.
A co budou děti potřebovat do budoucnosti?
Jestli se chceme bavit o přípravě na život, pak bychom měli mluvit o tom, co budou děti v budoucnosti skutečně potřebovat. A ne, nejsou to jen znalosti z učebnic. Dle mého názoru budou děti potřebovat zejména tyto dovednosti:
- Budou muset umět pracovat s technologiemi – protože svět se digitalizuje.
- Porozumět AI a jejím možnostem i limitům – protože jen tak poznají, kdy si ověřit výsledek a kdy použít vlastní úsudek.
- Umět se učit – protože svět se mění a učit se budeme celý život.
- Být kreativní – protože originalita bude čím dál vzácnější.
- Mít sociální a emoční dovednosti – protože i v digitálním světě budou mezilidské vztahy základ.
- Zvládat nejistotu a změnu – protože stabilita nebude samozřejmostí.
- A možná budou muset umět i manuální dovednosti, nejen kvůli práci, ale i proto, že lidmi vytvořená věc bude mít stále větší hodnotu jako luxusní zboží.
Samozřejmě se jedná jen o můj odhad na základě sledování toho, jak jde vývoj. Ale myslím, že to docela sedí.
Děti se tedy potřebují učit přemýšlet, zkoušet, chybovat, hledat smysl, být lidmi. A k tomu potřebují víc než jen šprťácký režim. Potřebují prostor. Důvěru. A učitele, kteří se nebojí přemýšlet s nimi.
Zdroje:
[1] WIKIPEDIA. Československá televize. Wikipedia [online]. [cit. 2025-06-09]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Ceskoslovensk%C3%A1_televize
[2] STIGLER, James W. a James HIEBERT. The Teaching Gap: Best Ideas from the World's Teachers for Improving Education in the Classroom. New York: Free Press, 1999.
[3] CGTN. Inside China's experimental kindergartens. CGTN [online]. 2020-09-01 [cit. 2025-06-09]. Dostupné z: https://news.cgtn.com/news/2020-09-01/Inside-China-s-experimental-kindergartens–TN5VEuyT9a/index.html
[4] OECD. Youth suicide rates. OECD [online]. [cit. 2025-06-09]. Dostupné z: https://data.oecd.org/healthstat/youth-suicide-rates.htm
[5] HARUKI, Yuko. Lesson Study in Japanese Mathematics Classrooms. Mathematics Education in Japan. [online]. [cit. 2025-06-09]. Dostupné z: https://www.criced.tsukuba.ac.jp/math/apec/ICME10/paper_Japan.pdf
[6] BRYANT, Katharine. What school is like in Japan. NPR [online]. 2019-12-12 [cit. 2025-06-09]. Dostupné z: https://www.npr.org/sections/goatsandsoda/2019/12/12/785203315/what-school-is-like-in-japan
[7] HEROINÉ. Děti v Japonsku po sobě uklízejí školu samy. V dospělosti pak nevyhodí ani papírek. Heroine.cz [online]. [cit. 2025-06-09]. Dostupné z: https://www.heroine.cz/skolka/deti-v-japonsku-po-sobe-uklizeji-skolu-samy-v-dospelosti-pak-nevyhodi-ani-papirek
[8] YOUTUBE. China's Ruthless Education Pressure | Midnight Schools | Decoding China. YouTube [online]. [cit. 2025-06-09]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=QQbXkjFKM5k
[9] YOUTUBE. Why Chinese kids have tons of homework and tests. YouTube Shorts [online]. [cit. 2025-06-09]. Dostupné z: https://www.youtube.com/shorts/26XP-7-bmU8
[10]CHUA, Amy. Píseň tygří matky. Překlad Petra Diestlerová. Praha: BB/art, 2012. ISBN 978-80-7381-964-1.
[11] YOUTUBE. How China Is Using Artificial Intelligence in Classroom. YouTube [online]. [cit. 2025-06-09]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=JMLsHI8aV0g
