Článek
Příští týden budu sedět v komisi u státních závěrečných zkoušek (u tzv. absolutorií) na vyšší odborné škole, kde působím jako pedagog. Tento týden jsem vypomáhala na partnerské univerzitě a seděla u bakalářských státnic. Stačila chvilka, abych si uvědomila, jak obrovský problém máme v ČR s hodnocením žáků a studentů. Hodnota známek se radikálně liší škola od školy. Co je někde jednička, je jinde dvojka nebo dokonce i trojka. Vše je otázkou náročnosti školy a jejích pedagogů. Studenti, kteří tady odcházeli se dvojkami, by na naší škole neprošli a jejich výkon by byl označen za nevyhovující. Museli by zkoušku opakovat. Tady uspěli.
Bratr učí leta letoucí na základní škole a v posledních letech chodí domů stále zoufalejší. Je to přitom učitel, který svou prací žije a celý život na sobě pracuje a snaží se dětem připravovat zábavnou výuku. Když jsem si však včera postěžovala, že laťka šla při zkoušení na vysokých školách tragicky dolů, prohodil: „No, a to počkej, až ti tam přijde to, co teď máme na základkách. To teprve něco uvidíš!“
Proč snižujeme nároky?
Naše debata se stočila k tomu, co se vlastně v posledních letech s českým školstvím děje. Nároky učitelů jsou stále nižší, a to na všech stupních škol. Omlouvá se to tím, že v lavicích sedí přece úplně jiná generace, oni už mají jiný svět a potřebují jiné věci. No, když vám pak u státnic na vysoké škole student řekne, že Česká televize vznikla v roce 1890, nevadí vám ten rok, to vezmi čert, ale ten kontext, který student naprosto postrádá. Vadí, že je mu fuk, jestli to bylo 1890 nebo 1990, což plácl o chvíli později. Nemá totiž nejmenší potuchu ani o jednom z těch období, přesto odchází s trojkou a obdrží titul bakalář.
Bratrovi žáci se prakticky denně bouří proti všemu, co by se měli učit nebo dokonce naučit. Nejčastější jejich otázky a námitky jsou:
„K čemu mi to bude?!“
„Mě to vůbec nezajímá.“
„Když si to budu chtít zjistit, tak si to zjistím.“
A to jde třeba i jen o takovou věc, jako je spočítání plochy obdélníku. „Když si budeš chtít koupit koberec do pokojíku, nebo dlažbu na podlahu, budeš to potřebovat,“ vysvětluje trpělivě bratr.
„Tak mi to spočítá AI,“ brání se žák.
Nechtějí pracovat, nechtějí se nic učit, nechtějí si nic pamatovat. Pokud nemají doma rodiče, kteří by je dokázali přitáhnout k učení a byli by ochotní na ně pořádně došlápnout, být přísní a chtít nějaké výsledky, tak jsou tito žáci jen bandou líných lenochů.
Být líný, je přece normální, ale…
Pozor však, bandou líných lenochů jsme byli ve věku žákovském kdysi všichni. To zkrátka patří ke slovu žák, že se mu nechce ani učit, ani chodit do školy, že by se rád povinné školní docházce vyhnul. Od toho tu jsou právě rodiče, aby své děti usměrnili. To se dnes ovšem děje jen velice výjimečně. Rodiče jsou mnohem větším problémem než žáci. Rodiče si jdou do školy na učitele došlápnout, protože nutí toho jejich chudáčka, aby něco dělal. Domácí úkoly? Ty se dnes odváží zadat dětem na základce opravdu jen hodně odvážní učitelé. Proč? Protože rodiče křičí, že se děti mají naučit vše ve škole, protože od toho tu přece škola je! Že by měli žáci doma trénovat počítání příkladů z matematicky a fyziky? Že by si měli žáci zvyknout na pravidelnou domácí přípravu? O tom většina rodičů vůbec nechce slyšet. Něco je hodně špatně v naší zemi.
To, co dříve uměli maturanti, umí dnes horko těžko studenti skládající magisterskou zkloušku na vysoké škole. Místo abychom zavedli do škol přísnost a řekli, že povinností žáků a studentů je učit se a také doma na sobě dál poracovat, připravovat se do školy a trénovat, ohýbáme záda před rodiči, kteří by byli nejraději, kdyby někdo vzal kouzelnou pilulku, tu dal jejich dítěti spolknout a vše by bylo „naučeno“. Škola má přece být hlavně zábava! Ne, škola nemá být zábava. A že to říkal už Komenský? Neříkal. To teprve doba jeho výroky hodně zkreslila, protože on své „škola hrou“, myslel dost jinak a současní žáci by se hodně divili, jak byl náročný a kolik studijní discipliny vyžadoval.
Je zajímavé, že rodiče jsou často ochotní vozit svá dítka na různé tréninky, jeden dělá tenis, druhý fotbal, třetí… Nepřijde jim ani trochu divné, že tréninky mají oddíly několikrát týdně a že by mělo jejich dítě trénovat třeba i doma. To je přece normální, když chce být v tom sportu dobrý, že? Ano, je to normální. A úplně stejné je to i v matematice, fyzice a dalších oborech. Kdo chce být dobrý, musí trénovat, a to co nejvíc.
Do kopru jde celý západní svět, asi nemáme správné vzory
Problém ale nemá jen ČR. Má ho celý tzv. vyspělý západní svět. Podle mezinárodního srovnávání provedeného v roce 2023, asijští školáci prokázali vysoké znalosti, ostatní oblasti světa zaznamenaly nevídaný pokles výkonu, jak uvedla zpráva PISA. Například Německo, ale také Nizozemsko, Norsko, Finsko či Polsko skončily se značným propadem oproti testování v roce 2018. Máme se radovat, protože podle tohoto mezinárodního srovnávání jsou české děti nad průměrem?
Co bude dál? Pokud to půjde tímto směrem, dopadneme hodně špatně. Můžeme se jen modlit, aby přístup snižování náročnosti při výuce a studiu nevstoupil také do takových oborů, jako jsou medicína, architektura, stavebnictví, strojírenství, chemie a dalších. Protože pak by se také mohlo stát, že nám začnou padat domy a mosty nebo že doktor bude hledat slepé střevo na opačné straně břicha. I když, to je vlastně fuk, protože je možné, že ho za něj v budoucnosti najde robot a operaci vyřeší AI.
Že si obyčejný člověk nebude umět spočítat, jestli mu vrátili správně u pokladny a pokladní pro změnu, kolik má vrátit? Nevadí. Už jsem byla v obchodě, kde mi pokladní u kasy řekla, ať vsunu bankovku do přístroje, který byl u kasy namontovaný a během chvíle mi vypadly peníze, které jsem měla dostat zpátky. Kartou se platí přesně a na hotovost nám budou vracet automaty. K čemu umět počítat…
Vlastně o nic nejde. Pro každou vládu je nejlepší mít hloupé, nevzdělané a snadno manipulovatelné občany. K tomu to přesně spěje. Budeme tady mít stádo nevzdělaných lidí, kteří si o sobě budou myslet přesný opak, ale bez pomoci AI, robotů a dalších vymožeností budou sami prakticky zcela nepoužitelní. Vzhledem k tomu, že na rozdíl od našich dětí a jejich rodičů ti v Asii na sobě pěkně makají, může být výsledek brzy ještě mnohem více překvapivý. Asijské děti opravdu studují. Studují ve škole, studují po škole. Připravují se do školy. Vzdělání si váží a oni i jejich rodiče je staví na nejvyšší příčky životních priorit. Tak až jednou budou našim dětem všude šéfovat Asiati, nedivme se. Už teď jim k tomu sami připravujeme půdu.
