Fotbalu, politice a školství rozumí všichni. Školství bohužel nejvíc…

Stačí chvíli sledovat debaty v médiích a následné diskuse národa na sociálních sítích a člověk se nestačí divit. Kolik my tu jen máme odborníků na školství a vzdělávání! Každý má pocit, že ví nejlépe, jak by mělo české školství vypadat. Jak? Podle mnohých třeba takto:

- Učitelé nemají žádnou oporu v legislativě, nesmějí dávat dětem žádné domácí úkoly!

- Učitel nemá právo ovlivňovat rodinný život tím, že zatíží děti úkoly nebo nějakým studiem.

- Učitel nemá právo domácí úkoly jakkoliv hodnotit.

- Učitel nemá právo děti srovnávat mezi sebou a jednomu dát lepší známku než jinému. Správně by se totiž měly všem dávat jen jedničky! Proč? Protože je to motivační a děti se přece samy rády učí!

Mohla bych pokračovat ještě celkem dlouho, protože podobných návrhů je veřejný prostor plný. Ti, kteří do světa hlásají tyto a podobné teorie jsou přesvědčeni, že děti se samy touží učit a jejich zvídavost údajně stačí pro úspěšné absolvování vzdělávacího systému. Škola je v jejich představách místo, kde si o své výuce a zátěži rozhodují žáci sami. Učí se, když se jim chce a jen to, co se jim chce. Zkouším si představit, jaká by byla všeobecná úroveň žáků po absolvování základní školy, pokud bychom tento údajně osvícený přístup ke vzdělávání skutečně důsledně realizovali. Opravdu bych nechtěla zažít situaci, kdy se budu bát, abych se nedostala do rukou českého lékaře, nebo aby snad bytový dům, kde bydlím, nebo mosty, přes které jezdím, navrhovali lidé, kteří by takovým vzdělávacím systémem prošli.

Není většího blábolu, než že má být vzdělávaní svobodné. Jako pedagog s bohatou praxí říkám, že nemá. Součástí vzdělávání musí být i disciplina, zdravá soutěž a také přiměřená dávka stresu. Základní škola má připravit žáky na život. Ne na to, aby dobře napsali písemku z matematiky nebo češtiny, ale na skutečný život. Život je neustálá soutěž, stejně jako příroda. Na trhu vyhrávají ti nejlepší. V zaměstnáních i v podnikání vítězí ti, kteří mají největší výdrž, píli, dokážou vystoupit ze své komfortní zóny, umí zabojovat o své místo na slunci. Pro slabé je v řetězci místo na chvostu, to je realita. Pokud nám budou ze základních škol odcházet děti, které chtějí žít život úspěšných lidí, ale nebudou připravené za to hodně obětovat, tvrdě pracovat, soutěžit, úspěchu se nedočkají. Ten se totiž jen tak nerozdává.

V běžném životě jim nikdo nic jen tak nedaruje. Nechceme dávat dětem domácí úkoly? No tak fajn, nedávejme. Uvidíme, jak se tyhle dětičky popasují s tím, že až nastoupí do prvního zaměstnání nebo začnou něco svého třeba i na volné noze, budou muset plnit celou řadu úkolů. Pokud jim je zadá šéf, nebude se ptát, jestli se jim to líbí. Líbit se jim to nebude. Budou se hroutit? Na to si odpovězme sami.

Ať už je vzdělávací systém a základním školství jakýkoliv, zcela zásadní doli hraje rodina a zejména rodiče. V české společnosti existuje odhadem 4-5 % rodin, které jsou na své děti náročné a jejich děti budou jednou, stejně jako jejich rodiče, součástí nejvzdělanější společenské vrstvy - jsou to rodiny lékařů, profesorů, architektů a dalších vysokoškolsky vzdělaných odborníků. Rodiče, kteří od svých dětí vyžadují, se ve skutečnosti velmi zajímají. Vědí, že být jedničkou ve své profesi vyžaduje celoživotní píli a své děti na to připravují již od základní školy. Věnují jejich vzdělávání pozornost a čas. Oproti tomu ti, kteří vykřikují, že učitelé nemají právo dávat dětem domácí úkoly a už vůbec nemají právo jakkoliv ovlivňovat jejich volný čas, a tedy i čas celé rodiny, tak ti většinou vzdělávání svých dětí pozornost nevěnují. Mnozí ani nechodí na třídní schůzky. Učitelé jsou často v jejich očích blbouni, kteří ani neumí učit. Jací lidé asi z těchto dětí vyrostou? Často se stačí podívat na rodiče a hned to víme. Jednou z nich budou průměrní jedinci, neustále mrmlající a stěžující si na všechno a zejména nadávající na výši platu. Že by za vysoký plat měl zaměstnanec podávat vysoký výkon, to si tito lidé neuvědomují. Chtěli by, aby jim pečení holubi létali do pusy, aby měli super plat, mohli jezdit na úžasné dovolené, zadek si chtějí vozit v drahých autech, ale máknout, to se jim většinou nechce. Bohužel to učí své děti od nejútlejšího věku. Ne, tohle opravdu není cesta ke spokojenému životu. A dokonce, ani to není cesta ke spokojenému dětství, protože rodiče, kteří od dětí vyžadují, podrobují je pravidlům a jejich životu dávají jasný řád, vytvářejí pro své děti pocit bezpečí a zejména i pocit, že jim na nich záleží. Oproti tomu děti, které mají přílišnou volnost a rodiče se nezajímají ani o jejich školu, ani o nic jiného, jen aby si náhodou nekomplikovali svůj volný čas, zdaleka tak spokojený život nemají. Ano, život je vlastně plný paradoxů.

Rozhlédněme se po světě. Nejlepší univerzity jsou v zahraničí, naše Univerzita Karlova se stále více propadá a propadá do nižších vrstev světového žebříčku. Děti z rodin, kde na vzdělání skutečně záleží, jezdí studovat na prestižní univerzity. Aby se na ně dostali, musejí být lepší než nejlepší. Dostat se tam, je jen první krok. Čekají je léta dřiny a odříkání. Ne jako u nás, kdy vysokou školu vystudujete levou zadní a ještě k tomu můžete chodit po brigádách, protože učit se není třeba. Chce se mi děkovat nebesům, že se to netýká medicíny a ještě několika dalších českých vysokých škol, protože to je štěstí nás všech. Jen doufám, že to není jen „zatím“.

Nejlepší prestižní univerzity není snadné vystudovat. Je to dřina. V Asii děti dřou, protože Asie chce být jednou světovým lídrem. Chce v soutěži předběhnout Evropu i USA. Nejspíš se jí to podaří, protože již nyní jsou prestižní univerzity plné mladých lidí z Asie. Ti jsou totiž zvyklí od nejútlejšího věku na svém vzdělávání makat. Úkolů mají hodně, studují i po škole, volného času mají minimum. Je to opačný extrém, fajn by bylo najít nějakou střední cestu. Faktem však zůstává, že zatímco asijské děti makají a od nejmladšího věku se učí, že život je soutěž a vyhrává jen nejlepší, naše děti jsou hýčkané a podle mnohých hlasů by měly být hýčkané ještě mnohem víc. No potěš, chce se mi zvolat!

Doba je náročná a svět na nás rozhodně nebude čekat. Když si vychováme nepoužitelnou a línou mladou generaci, doplatíme na to všichni a následky budou trvat mnohem déle, než po dobu jedné generace, protože z těchto dětí jednou budou rodiče a ti budou výrazně ovlivňovat své děti. Zbavit se vlivu této šílené teorie „ať děti dělají ve škole, jen to, co chtějí dělat“, bude trvat desítky let. Co to udělá s naší společností? To si zkuste domyslet sami, složité to není.

Řvouni, kteří jsou velmi slyšet, způsobují mnoho škod, zejména na mladých a nezkušených rodičích. Už by to někdo však měl konečně stopnout a říct nahlas, že škola je předstupněm budoucího zaměstnání. Děti se tam nemají jen učit matematiku, češtinu, zeměpis nebo přírodopis… Mají se také připravovat na život. Mají se učit, že nic není zadarmo, že být v něčem dobrý, stojí námahu, že být nejlepší, znamená na sobě makat. Ale i to, že jednou je člověk nahoře, jednou dole. Jednou se daří, jindy je třeba najít sílu zvednout se z kolen, postavit se a jít dál. Patří sem i to, že děti vidí, že nejsou, opravdu nejsou všechny stejné. Nejsou ani všechny vynikající, ani všechny špatné. Někdo je v matematice ve třídě nejlepší a někdo je nejhorší, někdo je průměr. Dalo by se jmenovat ještě mnoho dalších důležitých zkušeností, které mají děti ve škole získat tím, že to zažijí na vlastní kůži. Když se tak nestane a budou procházet školou jako nějakou hodnou matřskou školkou, pak je celkem jisté, že až vstoupí do běžného života, potká je to největší peklo, které si jen dovedeme představit. Mega peklo, řekla by dnešní generace školáků. A mega vinu za to ponesou zejména ti, kteří něco takového dovolili. Tohle si skutečně myslím, ale co říkají studie a data? Jsem mimo?

Srovnání Singapuru a Finska je v pedagogickém světě považováno za „střet obrů“. Obě země se pravidelně umisťují na špici žebříčků PISA (i když Finsku se v poslední době daří méně pozn. autorky), ale každá k tomu používá naprosto odlišnou filozofii.

Singapur sází na meritokracii a disciplínu. Vzdělání je zde vnímáno jako národní přežití.

Finsko věří, že „méně je více“. Systém je postaven na vysoké profesionalitě učitelů a důvěře.

Nizozemská studie „Onderwijs en Arbeidsmarkt“ (Vzdělávání a trh práce) naznačuje zajímavý trend:

Závěrečná studie (OECD Social and Emotional Skills) ukazuje, že pro životní úspěch v 21. století je ideální singapurská vytrvalost (grit) kombinovaná s finskou sebedůvěrou a kreativitou. Čistý dril bez pohody vede k vyhoření; čistá pohoda bez nároků vede k průměrnosti.

Za nejúspěšnější vzdělávací systémy současnosti jsou považovány ty, které dokázaly převzít asijskou akademickou náročnost a spojit ji s evropským důrazem na rovné šance a kreativitu.

Dvě země, které tyto světy propojují, jsou Estonsko a jižní Korea. Studie to dokládají.

Estonsko je v současnosti nejlepším vzdělávacím systémem v Evropě (podle PISA) a předstihlo i Finsko.

Jižní Korea byla desetiletí symbolem nejtvrdšího drilu na světě. V posledních letech však systém radikálně mění, aby děti „nezahubil“.

Pokud hledáme odpověď na tuto otázku, studie (např. Hattie’s Visible Learning) naznačují toto:

Zdroje:

-----------

Zde jsou články a zdroje v češtině, angličtině a nizozemštině, které se věnují konceptu školy bez domácích úkolů, bez známek a s důrazem na sebeřízené vzdělávání a psychickou pohodu dětí.

-------------

Hledání vědeckých důkazů v této oblasti je fascinující, protože výsledky studií nejsou černobílé. Zatímco v oblasti psychické pohody tento přístup vítězí, v oblasti měřitelných akademických znalostí (testy, paměťové znalosti) jsou výsledky často rozporuplné nebo závislé na věku dítěte.

Zde jsou klíčové studie a výzkumné závěry k jednotlivým bodům:

---------

Pohled na přísnost, disciplínu a stres jako na faktory budoucího úspěchu je ve vědecké komunitě často spojován s koncepty jako „Grit“ (vytrvalost), „Growth Mindset“ (růstové nastavení) nebo „Academic Rigor“.

Zde jsou studie a vědecké práce, které naznačují, že náročné prostředí a disciplína mohou mít pozitivní dopad na budoucí úspěch a odolnost jedince:

Při vyhledávání studií, článků a dalších textů byla využita umělá inteligence Google/Gemini.