Přežili nacisty. Po válce se dočkali dalšího pronásledování – tentokrát od komunistů - 2. díl

Jindřich Braun pocházel z židovské rodiny z Podkarpatské Rusi. V roce 1942 ho maďarská armáda poslala na nucené práce. Kvůli svému původu musel v trestanecké jednotce pracovat na stavbě silnic v Karpatech. Později byl zavlečen do tábora v Rakousku, odkud v únoru 1945 uprchl. Na osvobozeném území se přidal k československé armádě, jenže pak onemocněl tyfem. Konec války proležel v nemocnici u Popradu. [2]

Když se Jindřich po válce vrátil domů, našel trosky. Odešel proto do Prahy a později začal pracovat jako řidič v podniku Otakara Volmana v Žebráku. Tam poznal továrníkovu dceru Helenu. Zamilovali se a vzali. Jindřich měl zase práci, rodinu a možnost začít znovu. [2]

Ani rodina, do které se přiženil, neměla za sebou klidnou válku. Jeho tchán Otakar Volman vlastnil v Žebráku podnik, který za okupace musel vyrábět pod německým dozorem. Přesně stanovené termíny hlídali Němci a za jejich nedodržení hrozilo vězení. Podle rodinných vzpomínek se přesto snažili výrobu zdržovat. Otakar kvůli tomu skončil i u výslechu v Praze. Domů se naštěstí vrátil. [1]

Po válce mohl doufat, že teď už bude svůj podnik řídit v klidu. Jenže v roce 1948, když Otakar s Jindřichem přiváželi materiál pro podnik, čekal je před továrnou muž s puškou. Podle vzpomínek Otakarova vnuka jim oznámil: „Pane továrníku, vaše továrna byla znárodněna.“ Podnik, který tehdy zaměstnával dvaašedesát lidí, převzal stát. [1]

Nezůstalo ani u továrny. Počátkem padesátých let zabrali komunisté také rodinnou vilu Volmanových. Jindřich s Helenou a malým synem Otakarem museli odejít do bydlení bez vodovodu, se záchodem na dvoře. Dítě ještě nechápalo, proč otec vynáší jejich věci z domu. [1]

Jindřich mezitím pracoval ve slévárně. Když tam podle vzpomínek svého syna pronesl něco proti režimu, poslali ho pracovat do železorudného dolu Hrouda ve Zdicích. Strávil tam několik let. Muž, který přežil válečné nucené práce, tak znovu doplatil na moc, jež rozhodovala o jeho životě. [1]

Rodinný původ poznamenal i malého Otakara, narozeného v roce 1950 a pojmenovaného po dědečkovi. Ve škole ho ředitel vytáhl za ucho před ostatní a ukazoval ho jako příklad „buržoustů“. Nepřítelem státu se tak v očích dospělých stalo i dítě, které žádnou továrnu nikdy nevlastnilo. [1]

Na plátně dokázal Oldřich Nový okouzlit dámy několika větami a jedním pohledem. V životě ale svou ženu neopustil ani ve chvíli, kdy by mu rozvod mohl zajistit bezpečí. Jeho manželka Alice, fotografka a překladatelka, byla totiž židovského původu. Za nacistické okupace tak jejich manželství přestalo být jen soukromou záležitostí. [3]

Dokud zůstávala ženou nežidovského manžela, měla určitou ochranu před deportací. Oldřich čelil nátlaku, aby se s ní rozvedl, ale odmítl. Ani jejich manželství je však nakonec nezachránilo. Alice skončila v Terezíně a Oldřicha odvezli přes pražský Hagibor do německého Osterode, kde byli internováni muži ze smíšených manželství. O jejich dceru Janu se během odloučení starala herečka Hana Vítová. Oba manželé se naštěstí dožili konce války. [4]

Po návratu se Oldřich pustil do obnovy svého Nového divadla. Jenže k předválečným poměrům už se divadelní život nevrátil. Soukromé divadelní koncese byly zrušeny už v červnu 1945 a jeho scénu převzalo družstvo. Oldřich ji dál umělecky vedl, ale divadlo už nefungovalo jako jeho soukromý podnik. [5]

Po únoru 1948 se prostor pro jeho způsob divadla ještě zúžil. Pro nový režim představoval Oldřich Nový symbol prvorepublikového, „buržoazního“ herce. Elegantní milovníci, operety a lehké hudební komedie se s představou nového socialistického umění zrovna nepotkávali. [4] K politickým změnám se přidaly vnitřní spory v divadle. V srpnu 1948 přešla scéna i s inventářem na stát a dosavadní soubor skončil. Oldřich tak přišel o divadlo, které léta budoval. [5]

Byla to rána, která ho nepřestala bolet ani později. Filmová historička Šárka Gmiterková při studiu jeho osobních dopisů zjistila, že ještě koncem šedesátých let psal o ztrátě divadla jako o něčem, co ho mimořádně zasáhlo. Nebyla to tedy jen změna zaměstnavatele. Přišel o vlastní scénu a možnost určovat její směr. [7]

Ani ve filmu nebylo samozřejmé, že projde všechno. Komedie Pytlákova schovanka aneb Šlechetný milionář, uvedená v roce 1949, parodovala starší romantické filmy. Jenže si z nich dělala legraci s přílišnou láskou — a právě to po únoru 1948 přispělo k problémům s cenzurou. Ani parodie na údajně překonanou zábavu tedy nemusela být dostatečně ideologicky správná. [6]

Oldřich se přesto snažil najít cestu, jak pracovat dál. S vlastním týmem připravoval hudební komedie přizpůsobené nové době. Nebyl pouze hercem, kterému někdo přikázal obléknout montérky; na těchto projektech se sám tvůrčím způsobem podílel. Režim navíc jeho popularitu uměl využít. Ve filmové radě dokonce zaznělo: „Nový je náš člověk.“ V roce 1957 dostal titul zasloužilého umělce. [7]

Později si zahrál například ve Fantomu Morrisvillu či Světácích a objevil se také v Semaforu. Zemřel 15. března 1983. [4]

Jeho poválečný příběh tedy nebyl příběhem úplného zákazu práce v oboru. Byl příběhem člověka, který mohl dál hrát a dostávat ocenění, ale o své divadlo už přišel. A právě tuhle ztrátu žádná další filmová role nenahradila.

Jiří Mandelík pocházel z rodiny, která na Kolínsku vybudovala cukrovary a rozsáhlé hospodářství. Mandelíkovi ale také podporovali dobročinné spolky a přispívali k rozvoji místního života. Za první republiky patřili k úspěšným a respektovaným podnikatelům. S příchodem nacistů však přestalo záležet na tom, co dokázali. Rozhodující byl jejich židovský původ. [8, 9]

Jiří vystudoval práva, studoval i v Anglii a začal pracovat v advokátní kanceláři. Když nacistická omezení znemožnila Židům práci v advokacii, našel zaměstnání ve farmaceutické továrně rodinného příbuzného. Ani tam ale nebyl v bezpečí. Nakonec ho deportovali. [10]

Jeho dcera Hermína později vyprávěla, že otec pracoval za strašných podmínek na výstavbě podzemních muničních továren, někdy po prsa ve vodě. Manželka Zdena s malou dcerou mezitím zůstaly v Praze. V únoru 1945 přežily bombardování Vinohrad, při němž je ve sklepě zasypaly trosky. V květnu se Jiřímu podařilo uprchnout z nacistického zajetí a rodina se znovu shledala. [11]

Po válce se usadili na rodinném statku ve Kbelu na Kolínsku. V prosinci 1946 se manželům narodil syn Jan, z jehož pozdějších vzpomínek známe i další osudy rodiny. Jenže po komunistickém převratu začali Mandelíkovi přicházet také o zbytky svého majetku. Jiří se snažil hospodářství udržet, ale tlak sílil. Podle Janova svědectví pod okny křičeli i někdejší otcovi přátelé: „Na nulu, na nulu!“ Chtěli, aby mu nezůstalo nic. [10]

Pod tímto tlakem Jiří nakonec přenechal statek státu. Podmínkou bylo, že tam bude smět dál pracovat a s rodinou bydlet. Ani tahle dohoda je však neochránila. V roce 1953 je vystěhovali. [10] Rodina se ocitla v jediné místnosti bez vody a toalety. Po nacistickém pronásledování přišlo další vyřazení ze společnosti: tentokrát vadilo, že patřili k někdejším majetným rodinám. Vzdělání jim cestu zpět k jejich profesím neotevřelo. [12]

Jiří kácel stromy, vrtal studně a později pracoval v Armabetonu. Jako dělnice tam nastoupila i jeho žena. Nakonec našli bydlení ve zchátralém domku u Mladé Boleslavi, který postupně opravovali. [10]

Ponížení se přeneslo i na děti. Jan chodil v Ratboři do školy umístěné v někdejší rodinné vile. O jejím původu ale nevěděl — rodiče mu to neřekli, aby se nevytahoval. Když ho ředitel trestal pravítkem přes prsty, přidával větu: „Nemysli si, že jsi tady doma.“ Chlapec nechápal, proč mu něco takového říká. [13]

Jiří si přesto dokázal najít smysl i v práci, kterou si původně nevybral. V Armabetonu učil vězně, s nimiž pracoval, číst a psát. Podle synova vyprávění mu po smrti vytvořili pomníček a chodili k němu zapalovat svíčku. [10]

Více o osudech Mandelíkových z Ratboře si můžete přečíst v mém článku Temná historie zámku, kde dnes natáčí Leonardo DiCaprio.

Konec války měl znamenat, že to nejhorší už mají za sebou. Že se člověk vrátí domů, obejme své blízké a začne zase žít. Jenže návrat z tábora ještě nezaručoval, že mu domov zůstane. Ani odvaha postavit se nacistům nebyla pojistkou proti tomu, co přišlo potom.

Právě to mě na těchto příbězích zasahuje nejvíc. Člověk přežije něco nepředstavitelného a sotva se nadechne, už zase někomu vadí. Jednou kvůli židovskému původu, podruhé kvůli rodinnému majetku nebo tomu, co říká. Změní se režim i důvody pronásledování. Jen ten člověk už další život, ve kterém by začal od nuly, nemá.

Nemuseli to být lidé bez chyb ani lidé, se kterými bychom si ve všem rozuměli. Abychom uznali nespravedlnost, která je potkala, nepotřebujeme z nich dělat světce.

Znáte podobný příběh ze své rodiny nebo okolí? A mluvilo se u vás doma o tom, co přišlo po válce, nebo se raději mlčelo?

[1] POST BELLUM. Otakar Braun (1950): Od první třídy jsem byl nepřítelem státu. Online. Paměť národa. Dostupné z: https://www.pametnaroda.cz/cs/braun-otakar-20200709-0. [cit. 2026-10-05]. pametnaroda.cz

[2] S výtvarnicí Petrou Braunovou o ilustrování knih, psaní i pátrání v historii žebráckého rodu Volmanů – 2. část. Online. Berounský region. 2. 2. 2023. Dostupné z: https://www.berounskyregion.cz/2023/02/02/s-vytvarnici-petrou-braunovou-o-ilustrovani-knih-psani-i-patrani-v-historii-zebrackeho-rodu-volmanu-2-cast/. [cit. 2026-10-05].

[3] PRAGUE CITY TOURISM. Zvonili jsme za Oldřicha Nového: 15. 3. 2024 v 15:00. Online. Dostupné z: https://prague.eu/cs/zvonime-za-oldricha-noveho-15-3-2024-v-1500/. [cit. 2026-10-05].

[4] ČESKÝ ROZHLAS. 120 let Oldřicha Nového. Online. 7. 8. 2019. Dostupné z: https://temata.rozhlas.cz/120-let-oldricha-noveho-8034713. [cit. 2026-10-05].

[5] HERMAN, Josef. Nové divadlo. Online. Česká divadelní encyklopedie. 2000. Dostupné z: https://encyklopedie.idu.cz/index.php?Itemid=108&id=3857:nove-divadlo-2&lang=cs&option=com_content&view=article. [cit. 2026-10-05].

[6] NÁRODNÍ FILMOVÝ ARCHIV. Pytlákova schovanka aneb Šlechetný milionář. Online. Dostupné z: https://nfa.cz/cs/25413-pytlakova-schovanka-aneb-slechetny-milionar. [cit. 2026-10-05].

[7] KUČERA, Štěpán. Více než režim ho zasáhlo stárnutí. Šárka Gmiterková vydala knihu o Oldřichu Novém. Online. Novinky.cz. 16. 8. 2022. Dostupné z: https://www.novinky.cz/clanek/kultura-salon-vice-nez-rezim-ho-zasahlo-starnuti-sarka-gmiterkova-vydala-knihu-o-oldrichu-novem-40405465. [cit. 2026-10-05].

[8] ŽIDOVSKÉ MUZEUM V PRAZE. Osudy kolínské podnikatelské rodiny Mandelíků. Online. 13. 1. 2015. Dostupné z: https://www.jewishmuseum.cz/program-a-vzdelavani/vystavy/130/. [cit. 2026-10-05].

[9] PAMĚŤ NÁRODA. Hermína Domácí: Rok padesát byl konečný, to už bylo zabráno úplně všechno. Každý srp a každá motyčka. Online. Dostupné z: https://www.memoryofnations.eu/cs/domaci-hermina-20210421-0. [cit. 2026-10-05].

[10] PAMĚŤ NÁRODA. Jan Mandelík: Člověk by si měl vždy zachovat rovný hřbet a nesnažit se zavděčit. Online. Dostupné z: https://www.pametnaroda.cz/cs/mandelik-jan-20230125-0. [cit. 2026-10-05].

[11] PAMĚŤ NÁRODA. Hermína Domácí (1940–2024). Online. Dostupné z: https://www.memoryofnations.eu/cs/domaci-hermina-1940. [cit. 2026-10-05].

[12] ČESKÝ ROZHLAS VLTAVA. Osudy Jana Mandelíka. Online. 19. 9. 2016. Dostupné z: https://vltava.rozhlas.cz/osudy-jana-mandelika-5015121. [cit. 2026-10-05].

[13] PAMĚŤ NÁRODA. Jan Mandelík (1946). Online. Dostupné z: https://www.pametnaroda.cz/cs/mandelik-jan-1946. [cit. 2026-10-05].