Přežili nacisty. Po válce se dočkali dalšího pronásledování – tentokrát od komunistů

Když ve Španělsku vypukla občanská válka, přidal se Artur London k interbrigádám na straně republikánů, kteří se bránili povstalcům generála Franca. Po jejich porážce odešel v roce 1939 do Francie. Ani tam s politickou činností nepřestal. Po německé okupaci se zapojil do protinacistického odboje. [1][2]

London pocházel z ostravské židovské rodiny. V roce 1942 ho zatkli a o dva roky později deportovali do koncentračního tábora Mauthausen. Jeho žena Lise se rovněž účastnila odboje. Ve vězení porodila syna Gérarda a později byla deportována do Ravensbrücku. Oba rodiče válku přežili a znovu se setkali se svými dětmi. [1][2]

Po válce London dál věřil komunismu. Koncem roku 1948 se vrátil do Československa a stal se náměstkem ministra zahraničí. Měl na starosti kádrovou oblast a podílel se na čistkách na ministerstvu: z úřadu odcházeli lidé, které nové vedení považovalo za politicky nespolehlivé. Pak se pátrání po údajných nepřátelích obrátilo i proti vysokým komunistickým funkcionářům. V lednu 1951 zatkli také Londona. Při výsleších ho fyzickým a psychickým násilím přiměli k falešnému doznání. [1][3]

V listopadu 1952 stanul před soudem v procesu s Rudolfem Slánským, bývalým generálním tajemníkem KSČ. Čtrnáct vysokých představitelů režimu bylo obviněno z účasti na údajném spiknutí proti státu. Před soudem odříkávali naučená doznání. Slánský a dalších deset mužů dostali trest smrti; London patřil ke třem odsouzeným na doživotí. [1][4]

Lise mezitím od manžela tajně získala zprávy o vynucených výpovědích. Odvezla je do Francie a snažila se dosáhnout jeho propuštění. London se nakonec dostal na svobodu a v únoru 1956 soud zrušil jeho rozsudek i obžalobu. Jeho syn Gérard vzpomínal, že otec se i potom obával dalšího zatčení. [1][2]

V roce 1963 byl London plně rehabilitován. Získal možnost vycestovat, a když obdržel také francouzské vízum, přestěhoval se s Lise do Francie. Tam vydal knihu Doznání, podle níž vznikl film s Yvesem Montandem v hlavní roli. V srpnu 1968 se manželé Londonovi znovu vypravili do Prahy. Přijeli právě v době vpádu vojsk Varšavské smlouvy a poté se vrátili do Francie. Československé úřady Londona v roce 1970 zbavily občanství. Zemřel v Paříži roku 1986. [2][3][5][6]

Ani jeho vztah ke komunismu nemá jednoduchý konec. Podle syna dlouho věřil, že samotná myšlenka byla správná a zničil ji Stalin; po odchodu do Francie svůj názor změnil. Český rozhlas zároveň uvádí, že členem komunistické strany zůstal až do smrti. [2][7]

Mašínovi měli rodový statek v Lošanech u Kolína, ale před válkou žili v Praze, kde Josef sloužil jako armádní důstojník. Když se za okupace zapojil do odboje, musel se skrývat. Zdena tak zůstala se třemi dětmi a manžel je mohl navštěvovat jen tajně. V dubnu 1940 navíc museli opustit vojenský byt. Útočiště našli v domě rodinného přítele v Poděbradech. [10]

Josef patřil k odbojové skupině známé jako Tři králové. Gestapo ho dopadlo v květnu 1941 při přestřelce v Praze. Následovalo věznění a mučení. Dne 30. června 1942 ho nacistický soud odsoudil k smrti a ještě téhož večera byl popraven na kobyliské střelnici. [8]

V té době už byla ve vězení i Zdena. Gestapo ji zatklo 6. ledna 1942. Prošla věznicemi v Praze i terezínskou Malou pevností, zatímco o děti se starala jejich babička s pomocí rodinné služebné. Na svobodu se dostala 5. srpna. Josef už nežil. [8, 10]

Ani tahle zkušenost ji od odboje neodradila. V dubnu 1943 navázala spolupráci s kolínskou skupinou Alex–Čejka. Za odbojovou činnost dostala po válce vyznamenání. Konec okupace ale rodině trvalý klid nepřinesl. [10]

Po komunistickém převratu přišla další nucená stěhování. Z domu v Poděbradech se museli přesunout do bytu a později do nevyhovujícího bydlení v Činěvsi. Rodový statek v Lošanech mezitím převzalo družstvo. Nešlo tedy o vystěhování z jejich tehdejšího domova, ale o ztrátu rodinného majetku. [9–11]

Zdenini synové Ctirad a Josef se pustili do ozbrojeného odporu proti komunistickému režimu a na podzim 1953 uprchli na Západ. Pro jejich matku si bezpečnost přišla 26. listopadu. Obžaloba jí přičítala, že o činnosti synů věděla a pomáhala jim. Synové ji přitom podle dochovaných svědectví do svých plánů záměrně nezasvěcovali, aby ji chránili. [10]

Dne 3. června 1955 byla odsouzena za velezradu a vyzvědačství k pětadvaceti letům vězení. Za těmito označeními stálo obvinění z podpory protirežimní činnosti jejích synů; nelze z nich automaticky vyvozovat, že sama působila jako špionka. [9, 10]

Zdena už byla vážně nemocná a měla za sebou několik operací. Z věznice v Pardubicích se nakonec dostala do vězeňské nemocnice na Pankráci, kde 12. června 1956 zemřela. Bylo jí devětačtyřicet let. Nacistické věznění přežila. To komunistické už ne. [9]

Když nacisté poslali Ivana Klímu do Terezína, bylo mu deset let. Židovskou víru doma nepraktikovali, ale před nacistickými rasovými zákony je to neochránilo. V prosinci 1941 odjel do ghetta s maminkou a mladším bratrem. Otec tam už byl — přijel s pracovní skupinou, která měla připravit ubytování pro další vězně. [12, 13]

V Terezíně Ivan strávil tři a půl roku. Rodině pomáhalo otcovo postavení elektroinženýra, který měl na starost elektrická zařízení, i jeho příslušnost k první pracovní skupině. Po určitou dobu je to chránilo před transporty na východ, odkud se tolik lidí nevrátilo. Nakonec však nacisté odvezli i Ivanova otce. Prošel dalšími tábory a přežil také pochod smrti. Ivan, jeho maminka a bratr zůstali v Terezíně až do osvobození. Válku tak přežili všichni čtyři — měli obrovské štěstí, které mnoha jiným rodinám dopřáno nebylo. Většina jejich příbuzných z širší rodiny zahynula. [12, 13]

Říká se, že umění se rodí z utrpení. U Ivana Klímy se první literární pokusy skutečně pojí s pobytem v terezínském ghettu. V ilegální škole si učitelka všimla jeho slohových prací a nechala ho předčítat ostatním. Díky příběhům tak mohl alespoň v představách uniknout za zdi ghetta — a vzít s sebou i své spolužáky. [14, 15]

Po válce se rodina vrátila do Prahy. Ivan dokončil studia a později pracoval jako redaktor v časopisech i nakladatelství. Stejně jako řada dalších lidí poznamenaných válkou vnímal komunisty jako ty, kteří bojovali proti nacismu a slibovali lepší svět. Blízko k nim měl i díky rodině: jeho otec byl členem KSČ a dva jeho strýcové, rovněž komunisté, za války skončili na nacistickém popravišti. V roce 1953 do strany vstoupil i Ivan. Nezastavilo ho v tom ani to, že komunisté už drželi jeho otce ve vězení. Muže, který přežil nacistické tábory, odsoudili ve vykonstruovaném procesu k osmnácti měsícům. Ivan přesto ještě věřil, že se režim dá změnit zevnitř. [12–14]

Časem ale Klíma o režimu stále víc pochyboval a také ho otevřeně kritizoval. Na sjezdu spisovatelů v roce 1967 vystoupil proti cenzuře a následovalo vyloučení z KSČ. To bylo později zrušeno, ale v roce 1970 ho strana vyloučila definitivně. [12, 13]

V té době měl možnost zůstat v zahraničí. V letech 1969–1970 přednášel na Michiganské univerzitě v USA, nakonec se však rozhodl vrátit. Byl přesvědčený, že pokud chce přispět ke změně poměrů v Československu, musí o ni usilovat doma. Jenže tam se mezitím politická situace změnila. Po pražském jaru, vpádu vojsk a počátečním odporu proti okupaci přišla normalizace, která postupně utahovala šrouby. Pro Klímu znamenala odebrání pasu a především zákaz běžného vydávání jeho knih. [12, 13]

Psaní se ale nevzdal. Jeho díla vycházela v zahraničí a doma se šířila samizdatem, tedy v opisech mimo státem kontrolovaná nakladatelství. Ve svém bytě pořádal také čtení zakázaných autorů. Spisovatelé tak měli kde představit nové texty, jenže jejich setkávání neuniklo Státní bezpečnosti. Když už estébáci při čteních parkovali za rohem, Klíma pravidelné večery raději ukončil. Texty se dál dostávaly ke čtenářům v opisech, zatímco jejich autora StB sledovala a předvolávala k výslechům. [12]

Po listopadu 1989 mohly jeho knihy konečně znovu svobodně vycházet i doma. Klíma se stal předsedou českého PEN klubu a dostalo se mu také významných ocenění: v roce 2002 získal Cenu Franze Kafky a v roce 2010 Magnesii Literu za literaturu faktu za paměti Moje šílené století. V nich se vrátil k nacistickému věznění i komunistické nesvobodě — a nevynechal ani vlastní víru v režim, který ho později umlčoval. Zemřel 4. října 2025 ve věku čtyřiadevadesáti let. [13–15]

Na těchto příbězích mě nejvíc fascinuje představa návratu domů. Člověk přežije válku, vězení nebo koncentrák. Dočká se konce nacismu a snad konečně může uvěřit, že to nejhorší má za sebou. Že se zase bude žít normálně. Nemusí být všechno jako dřív, ale alespoň už nebude muset mít strach, kdo si pro něj přijde.

Jenže přijde další režim. A s ním další zatýkání, výslechy a vězení. To, co člověk za války vytrpěl, mu žádnou ochranu nezajistí. Ani zásluhy v odboji. Někdy dokonce ani věrnost komunismu.

Právě Klímův příběh ukazuje, jak málo záleží na tom, za koho se člověk sám považuje. Židovskou víru doma nepraktikovali, ale nacistům stačil původ. Později sám vstoupil do komunistické strany, ale ani stranická legitimace ho neochránila, když začal režim kritizovat. V obou případech o jeho osudu rozhodovala moc, která si určovala, kdo smí patřit mezi ostatní a kdo má být odstrčen.

Proto o těchto lidech píšu. Zajímá mě, co s člověkem udělá, když přežije jednu nesvobodu a místo očekávaného klidu se ocitne v další. Jak potom znovu věřit, že už bude dobře? A kde vzít sílu, když se člověk musí znovu bránit, přestože už tolik ztratil?

V dalším díle se podíváme na další osudy — také do prostředí podnikatelů a herců. Ani pro ně nebyl konec války šťastným koncem příběhu.

[1] POLITICKÉ PROCESY. Artur London. Online. Dostupné z: https://www.politickeprocesy.cz/cs/osoba/london-artur-0gNCQn. [cit. 2026-10-04].

[2] POST BELLUM. Gérard London. Online. Paměť národa. Dostupné z: https://www.pametnaroda.cz/cs/london-gerard-20191007-0. [cit. 2026-10-04].

[3] MINISTERSTVO ZAHRANIČNÍCH VĚCÍ ČESKÉ REPUBLIKY. Artur London. Online. Dostupné z: https://mzv.gov.cz/jnp/cz/o_ministerstvu/struktura/utvary/specializovany_archiv_mzv/kdo_byl_kdo/london_gerard_artur.html. [cit. 2026-10-04].

[4] ČESKÁ TELEVIZE. Kdo jinému jámu: Rudolf Slánský. Online. Dostupné z: https://www.ceskatelevize.cz/porady/12505569593-kdo-jinemu-jamu-rudolf-slansky/. [cit. 2026-10-04].

[5] ČESKÁ TELEVIZE. Doznání. Online. Dostupné z: https://www.ceskatelevize.cz/porady/26463-doznani/. [cit. 2026-10-04].

[6] Vivement attaqué par la presse M. Artur London est déchu de sa citoyenneté. Online. Le Monde. 29. 8. 1970. Dostupné z: https://www.lemonde.fr/archives/article/1970/08/29/vivement-attaque-par-la-presse-m-artur-london-est-dechu-de-sa-citoyennete_3118638_1819218.html. [cit. 2026-10-04].

[7] HERTL, David. Artur London přežil, členem komunistické strany zůstal do smrti. Online. Český rozhlas Plus. 4. 11. 2019. Dostupné z: https://plus.rozhlas.cz/artur-london-prezil-clenem-komunisticke-strany-zustal-do-smrti-8875425. [cit. 2026-10-04].

[8] VOJENSKÝ HISTORICKÝ ÚSTAV PRAHA. Josef Mašín / 26. srpna 1896 – 30. června 1942. Online. 27. 6. 2022. Dostupné z: https://www.vhu.cz/josef-masin-26-srpna-1896-30-cervna-1942/. [cit. 2026-10-04].

[9] ÚSTAV PRO STUDIUM TOTALITNÍCH REŽIMŮ. Dopisy z vězení. Online. Medailon Zdeny Mašínové starší, s. 2. Dostupné z: https://www.ustrcr.cz/data/pdf/tiskove_zpravy/dopisy-ust230.pdf. [cit. 2026-10-04].

[10] BLAŽEK, Petr a Jaroslav ČVANČARA. Z války do války: Dospívání bratří Ctirada a Josefa Mašínových ve vzpomínkách a fotografiích. Online. Paměť a dějiny. 2013, roč. 7, č. 3, s. 96–111. Dostupné z: https://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/pad1303/096-111.pdf. [cit. 2026-10-04].

[11] DRDA, Adam. Někdo musel něco dělat. Příběh protikomunistické odbojové skupiny bratří Mašínů (1. část). Online. Český rozhlas Plus. Dostupné z: https://plus.rozhlas.cz/nekdo-musel-neco-delat-pribeh-protikomunisticke-odbojove-skupiny-bratri-masinu-1-9079037. [cit. 2026-10-04].

[12] POST BELLUM. Ivan Klíma (1931–2025). Online. Paměť národa. Dostupné z: https://www.pametnaroda.cz/cs/klima-ivan-20150327-0. [cit. 2026-10-04].

[13] HORNÍK, Jan. Ivan Klíma: Všichni si mysleli víc, než mohli oficiálně psát. Online. Tváře vzdoru. Knihovna Václava Havla. Dostupné z: https://tvare-vzdoru.vaclavhavel.cz/cs/profil/35/ivan-klima. [cit. 2026-10-04].

[14] ČESKÝ ROZHLAS. Zemřel spisovatel Ivan Klíma. „V mém věku už nemůžu napsat nic lepšího, než jsem kdy napsal,“ tvrdil. Online. Český rozhlas Plus. Aktualizováno 4. 10. 2025. Dostupné z: https://plus.rozhlas.cz/zemrel-spisovatel-ivan-klima-v-mem-veku-uz-nemuzu-napsat-nic-lepsiho-nez-jsem-6536700. [cit. 2026-10-04].

[15] POST BELLUM. Ivan Klíma (1931–2025). Online. Paměť národa. Dostupné z: https://www.pametnaroda.cz/cs/klima-ivan-20200325-0. [cit. 2026-10-04].