Samy děti nemají, do výchovy těch cizích však mluví strašně moc rády

Mé zkušenosti totiž praví, že právě rady a doporučení od dobrovolně bezdětných žen bývají ty nejotravnější a nejvíc „mimo“. Mluvím zde jen o ženách, protože muži většinou nemají až takovou tendenci do té výchovy tolik kecat. Nechci samozřejmě házet všechny dobrovolně bezdětné ženy do jednoho pytle, jsou takové, které naopak velmi ctí rozhodnutí rodičů těch dětí, protože samy uznávají, že jakožto bezdětné nemají dostatečnou představu o tom, co rodičovství a výchova dětí obnáší.

Zrovna nedávno jsem však byla zahrnuta od dobrovolně bezdětných žen spoustou rad a dostalo se mi od nich značné kritiky. Poněkud mi to nadzvedlo mandle, a tak dnešní článek bude i tak trochu psychoterapeutický (rozumějte: vyleju si zde své srdíčko).

Začnu tím, že tyto ženy nebyly těhotné, nerodily, nekojily. Nemusely během těhotenství řešit, zda jim odešla nebo neodešla hlenová zátka. Nebo to, na kolik prstů jsou otevřené. Nikdo do nich každou chvíli nic nerval - žádný vnitřní ultrazvuk, žádné ruce cizích žen i mužů, žádné balonkové katétry nebo hydrofilní tyčinky, žádné výtěry. Nikdo jim nepokládal spoustu intimních otázek. Nezažily, jaké to je, když je dítě v břiše kope třeba do močového měchýře nebo jim v tom břiše přes hodinu škytá. Ani nezažily to, když jim cizí ženy sahají na prsa, a přitom je u toho hodnotí z hlediska připravenosti na kojení. Nebo krvácení v šestinedělí.

Nic z toho nezažily, nikdy si ohledně porodu, těhotenství a kojení nezjišťovaly informace, protože je nikdy nepotřebovaly a patrně je nikdy potřebovat nebudou. Nepoznaly, kolik je toho potřeba během těhotenství zjistit. Nebo to, jaké to je s někým mluvit o intimních věcech. Nezažily ten strach z neznáma. Nepřemýšlely nad tím, jak zvládnout kojit, když se jim chce už jen z té představy toho kojení zvracet. Nebo nad tím, zda zvládnout kojit s vpáčenými bradavkami. Nebo nad tím, jak zvládnou klystýr a jaké následky mohou během porodu nastat, pokud ten klystýr nedostanou (netvrďte mi, že jste nad tím nikdy nepřemýšleli, to vám nevěřím).

I tak ale mají naprosto jasno v tom, že děti by o těchto věcech neměly nic vědět. A že by dětem rozhodně, na rozdíl od vás, nedovolily hrát si na těhotenství, porod nebo kojení. Proč? To vlastně ony samotné nevědí. Prostě je to divné a ony si takhle v dětství nehrály, tak by neměly ani dnešní děti. Asi by měly stejně tak jako kdysi dávno ony věřit tomu, že je přinesl čáp a znát jen krmení z lahviček. Nechápou, kde vůbec děti na takové hry přišly.

Protože samy děti nemají, tak jim asi nedochází, že se děti ptají na to, jak přišly na svět. Že chtějí vidět fotky ze dne, kdy se narodily (ano, v dnešní době mají rodiče z tohoto dne spoustu fotek). Nebo to, že v dnešní době jsou tyto informace naprosto běžné v knížkách o lidském těle, včetně těch, které jsou určeny pro opravdu malé děti. Nebo to, že dnes tráví děti mnohem více času pod dohledem dospělých, a tak běžně vidí, že je ta a tamta „teta“ těhotná či kojící. A sem tam něco i zaslechnou z rozhovoru dospělých a přirozeně se pak na to ptají. A protože tyto ženy nemají s dětmi dostatečnou zkušenost, tak možná ani netuší, že děti při hře napodobují cokoli a kohokoli. A naivně si tak myslí, že pokud si děti hrají na těhotenství, porod nebo kojení, musel je k takové hře aktivně dovést některý z rodičů.

A protože nemají ani zkušenost s tím, co všechno těhotenství, porod a kojení obnáší, tak jim vlastně přijde i v pořádku, pokud jsou takové věci tabu. Jenže mně jakožto matce, která tu zkušenost má, nepřijde takové tabu v pořádku vůbec. Protože doufám, že když děti budou znát tyhle věci odmala, budou je pak v dospělosti považovat za přirozené. A pro dceru pak bude případně lehčí mluvit s cizími lidmi o intimních věcech. A na rozdíl ode mne snad nebude celé těhotenství přemýšlet o tom, zda se při kojení nepozvrací. A syn snad díky tomu bude jednou své partnerce skvělou oporou. A i kdyby nakonec jednou děti neměli, tak alespoň nebudou mezi ostatními dětmi za blbečky, protože dnešní děti tyhle věci samozřejmě znají.

Ač tyto ženy samy děti nemají a neznají poměry v místě bydliště u jimi kritizovaného rodiče. Stejně tak jako se neorientují v tom, jak to dnes obecně při výchově dětí chodí, nemají ostych kritizovat rodiče např. za to, že nedali dítě do nejbližší školy, té v blízkosti které staví autobus. Ona sice tomu dítěti byla přiřazena úplně jiná škola, která je od té zastávky školního autobusu docela dost vzdálená. A byla velmi malá šance, že by se dítě do té nejbližší školy, u které staví ten školní autobus, dostalo. A proto si rodiče raději vybrali školu úplně jinde, která se jim líbí a u které bylo téměř jisté, že je vezme. Nevědí, že se takhle rozhodlo více rodičů. Ani to, že značná část rodičů už své děti dávno neposílá do školy autobusem a místo toho je do školy raději vozí. Nic z toho nevědí a nejspíš ani vědět nechtějí. Za to naprosto přesně vědí, že by to dítě mělo jezdit s ostatními dětmi z vesnice do té nejbližší školy ve městě. Jinak totiž nebude mít přece kamarády v místě bydliště. Nebude mít ve vesnici svou partu, se kterou bude lítat po venku. A úplně nejhorší na tom samozřejmě je to, že si takovým rozhodnutím rodiče zbytečně komplikují život. Mohli by dítě nechat bezpracně jezdit autobusem a mít od něj klid. Místo toho se však budou zbytečně několik let mořit dovážením dítěte do školy. Ony totiž nemají děti, a tak nejspíš netuší, že poslat dítě autobusem samotné do školy není zase až tak bezpracné. Že to dítě musíte naučit tomu, aby bylo schopné se samo na ten autobus vypravit. Že s ním musíte natrénovat cestu a připravit ho na veškerá nebezpečenství, která mohou dítě po cestě potkat. A především pak netuší, s jakým strachem se musíte (velmi pracně) vypořádat, pokud to dítě samotné pošlete. Ony totiž neví, jaké je bát se o dítě.

Mě zase, opět bez znalosti místních poměrů a další okolností, bylo vyčteno, že syn nechodí do školky. Jsem už na to zvyklá, že to řeší. Ony ohledně chození našich dětí do školky věčně něco řeší. Vlastně mi přijde, že se vídáme jen proto, abych se dověděla, co všechno dělám špatně a jak to měla dělat jinak.

Je to vlastně až vtipné, když totiž ještě syn do školky chodil, dostávala jsem právě od nich doporučení, jak se mám ve školce chovat k učitelkám a jak se má syn chovat ve školce. A z těch rad jsem měla poněkud pocit, že spíš než do školky posílám syna do nějaké hororové instituce. Byla jsem např. velmi důrazně upozorněna na to, že bychom neměli syna od sebe pouštět venku syna tak daleko, protože pak určitě nebude chodit ve školce spořádaně v zástupu. A přidělá tím učitelkám práci. A místo za ruku s kamarádem pak bude muset chodit za ruku s paní učitelkou, protože jinak by utíkal pryč. Nebo na to, že bych celkově neměla syna nechávat, aby byl tak samostatný, protože ve školce přece nikdo nebude čekat na to, až si obuje boty sám jenom proto, že na tom trvá, že si je chce obout sám, i když ještě není tak zdatný, aby si je obul sám dostatečně rychle. Bude jen zdržovat. Do školky by měl být naučený, že když dospělý zavelí, že ho obuje sám, tak dítě bez protestu okamžitě nastaví nohu a nechá se obout. A měla bych to s ním cvičit, protože jinak tam budě dělat scény. Podobný rozhovor se odehrál i kvůli oblékání některého oblečení a zapínání zipu. Ale i kvůli tomu, že byl syn zvyklý si sám nakrájet kdejaké jídlo, nalévat si pití atd. Prý by se toho pak mohl dožadovat i ve školce. Nelíbilo se jim ani to, že jí syn příborem, protože příborem přece jedí jen předškoláci, bude tam kvůli tomu dělat zbytečně scény a dožadovat se příboru, i když má jíst jen lžicí.

Nejdůležitější radou pak bylo to, že se rozhodně nemám dohadovat s učitelkami. Nebo je o něco prosit a pokládat jim otázky. Vše jim mám odkývat a odsouhlasit a veškeré jejich požadavky bez jakýchkoli připomínek splnit. Jsou mstivé a vybíjely by si to na synovi. Udělaly by mu z pobytu ve školce peklo.

Když jsem pak na nějakou dobu dala syna do dětské skupinky, která ovšem byla asi po půl roce, bohužel, zrušena, přestalo „strašení“ školkou a začalo strašení tím, že syn nechodí do klasické školky. A ještě navíc i do té dětské skupiny chodí jen třikrát týdně a jen na čtyři hodiny. Není tam přece s dětmi od něj z vesnice, a to je špatně. Argument, že s těmi dětmi z vesnice si ale nerozumí a ve školce nehraje, zatímco s těmi v dětské skupině ano, neobstál. Měl by právě dál chodit do té školky, aby si na ty děti zvykl a naučil se si s nimi hrát. V dětské skupině je navíc málo dětí a to není správné, měl by být zvyklý na kolektiv více dětí. A určitě se tam toho naučí jen strašně málo oproti školce. A určitě tam ty děti moc rozmazlují. A učitelky se jim tam až moc věnují. A na to by si neměl zvykat. A hlavní argument opět byl ten, že si tím přidělávám zbytečně práce. Že vozím dítě do „školky“ do města, i když to má do té vesnické jen kousek. Že tam může být jen čtyři hodiny denně a tři dny v týdnu, tudíž se ho zbavím na kratší dobu, než bych se ho zbavila v té vesnické školce. A tu „školku“ za to platím. Zbytečně utrácím za něco, co bych mohla mít téměř zadarmo. A ještě si do té „školky“ syn musí nosit vlastní jídlo, čímž opět jen přidělává práci.

Pak syn přestal chodit do školky úplně a začalo domlouvání, ať to nedělám. Že si jen musí na tu školku zvyknout. Že ho hlavně musím přestat nechávat tak často kvůli nemocem doma (jako kdyby se šlo rozhodnout, zda dítě bude nebo ne), aby si na děti ve školce zvykl, skamarádil se s nimi. Že se přece musí kamarádit s dětmi z vesnice. Protože to je přece nejlepší. Musí mít doma partu a chodit a ní ven. A ne otravovat nás odvozem za kamarády do města nebo okolních vesnic. Opět to staré známé povídání o tom, jak si tím jen přidělávám práci.

Zde se opět ukázalo to, že tyto dobrovolně bezdětné ženy neznají pocity, které zažívají rodiče (nebo alespoň většina z nich). A tudíž neví, co takový rodič cítí v okamžiku, kdy své dítě vidí nešťastné. A že když to alespoň trochu jde, tak se snaží k situaci přistoupit tak, aby dítě zbytečně netrpělo.

Ale i jejich neznalost ohledně toho, jak to v dnešní době chodí. Neuvědomují si, že dávno skončila doba, kdy všechny děti (nebo alespoň značná většina) z okolí chodily do stejné školy a školy. Neuvědomují si, že pokud je školka společná pro několik vesnic a ročně z ní vyjde průměrně 11 dětí, je vlastně docela malá šance, že dítě začne chodit do stejné školy s dítětem, které s ním chodilo do stejné školky a zároveň je ze stejné vesnice. A i kdyby, tak ještě není vůbec jisté, že právě s tímto dítětem ve školce kamarádilo. Nebo to, že rodiče právě toto dítě rovněž nechají dojíždět do školy autobusem.

Stejně tak si neuvědomují, že jsou dávno pryč i doby, kdy prvostupňové nebo dokonce školkové děti trajdaly od nevidím do nevidím samotné venku bez dospělého dozoru. Takže tím, že děti neposílám do školky, je nepřipravuji o to, aby měly v místě bydliště kamarády, se kterými by mohly běhat venku. O ty je připravují především rodiče u nás žijících dětí. Naše děti si totiž chodí hrát ven samotné, málokdy se však stane, že by tam byly samotné i jiné děti podobného věku. Děti tam za hezkého počasí sice obvykle jsou, ale rozhodně ne bez rodičů. A ti jim navíc té volnosti moc nedopřejí.

Obvykle to u nás vypadá tak, že pokud chci vzít děti ven někam, kde se schází větší počet dětí, vezmu je na malý plácek mezi domy, kde rodiče dětem prakticky nic nedovolí, některé z dětí dokonce sedí přilepené u tabletu či mobilu.

Občas se k nim na pokec zastaví někdo bez dítěte, obvykle nějaký postarší muž, který toho má již vypito víc, než je zdrávo, a má zde „vtipné“ opilecké řeči. Při odchodu pak někteří tatínci nemají problém naložit děti auta a odjet s nimi domů. Co na tom, že pozřeli alkohol a že děti nejsou připoutané? Vždyť měli přece jen pár piveček, jedou jen kousek a policajti zde u nás nebývají.

Naše děti se většinou ke hře s těmito dětmi připojit nechtějí. A když chtějí, tak se jim přidat mezi tyto děti moc nedaří. Případně se mezi nimi začnou velmi rychle nudit. Nejsem si úplně jistá, čím to je. Ale já mám ten samý problém s jejich rodiči. Také nevím, jak mezi ně proniknout, o čem se s nimi bavit. A když se mi už s nimi povede mluvit, musím se dost snažit, abych konverzaci udržela. Připadám si tam mezi nimi jak z jiného světa. Nekouřím a pivo nepiju. Mám úplně jiné starosti i zájmy. Možná mě naše děti jen napodobují. Ať tak či onak, nemám rozhodně pocit, že by mi nějak zjednodušilo život, pokud by naše děti byly v partě s těmito dětmi.

Teď se možná z toho popisu může zdát, že bydlím v nějaké vyloučené lokalitě. Ale tak to není. Samozřejmě tu žijí i jiní rodiče. A žijí tu i děti, se kterými si ty naše rozumí. Jenže ty zde venku zase tak často nenajdete. Mají totiž kroužky, různé domácí povinnosti a volný čas tráví často s rodiči na výletech.

Jenže tohle všechno ty ženy neví. Žijí si v naivní představě toho, že dětství a rodičovství je stále stejné jako za jejich dětství. Neuvědomují si, jak moc se doba změnila. To, že je dnes normální, že se rodiče ozvou, pokud se jim něco nelíbí nebo jim něco nevyhovuje. Nebo to, že doba, kdy na vesnici měly děti jednu obří partu, je už (až na vyjímky) ta tam.

Ze všeho nejvíce jim paradoxně však nedochází to, že kdyby pro rodiče byly všechny ty věci, které ony považují za zbytečné, komplikace, tak strašnou představou jako pro ně, děti by si nejspíš nepořídili. Zkrátka si neuvědomují to, že si lze rodičovství užívat. A že ten, kdo si dítě pořizoval s rozmyslem, přece počítal s tím, že je dítě velký a dlouhodobý závazek. I s tím, že k tomu dítěti nebude návod. Nebo tím, že rodič může mít dopředu dokonalou představu o tom, co a jak bude, ale dítě mu do ní může hodit vidle. Zkrátka si asi neumí přestavit, že by pro někoho mohlo být rodičovství naplňující a jejich rady míří především k pohodlí rodičů. K tomu, jak by si měli zařídit život, aby byl co nejvíce podobný životu bezdětných, byť dětí mají. Jenže kdybych toužila po takovém životě, tak jsem si ty děti ani nepořídila, antikoncepce je přece v dnešní době snadno přístupná.