V zajetí úzkosti

Nevím přesně, kdy jsem si uvědomila, že většina členů naší rodiny trpí přehnanou úzkostí. Už jako dítě jsem si dělala legraci z babičky, že je to taková „černá kronika“. Pořád měla strach, aby se nám něco nestalo. Pamatovala si pomalu veškeré tragické události, které se staly v užším i širším okolí, psali o nich v novinách či hovořili v televizi. A vzala si zřejmě za úkol postarat se o to, aby nikoho z rodiny takové neštěstí nepostihlo. To v praxi znamenalo, že nás musela před každou takovou možnou událostí varovat, neustále nám vštěpovat, že máme dávat pozor, čemu všemu se máme vyhýbat a co naopak nemáme zapomenout. Nedílnou součástí tohoto ochraňování nás samozřejmě bylo to, že na všechna ta nebezpečenství babička věčně myslela a neustále se o nás strachovala. Jako by tento strach mohl mít vliv na to, zda se nám něco stane či nikoli. Jako by se bála přestat se bát, aby tím, že se přestala bát, nezavinila to, že se nám něco stane.

To ale bylo v dětství, to jsem ještě byla malá holka a neuvědomovala jsem si určitou patologičnost těchto babčiných projevů. Myslela jsem si, že takhle se babičky většinou prostě chovají. V té době jsem si také ještě neuvědomovala, že ono to nekončí tím projevem, u kterého jsem přítomná. Nejspíš jsem to brala tak, že babička je prostě starostlivá, má oproti nám mnohem více zkušeností a snaží se nám je předat, aby z nás vychovala zodpovědné jedince. A v okamžiku, kdy jsme fuč, se zase vrátí ke svým psům, kočkám, slepicím, kachnám, prasatům, králíkům, krocanům, zahradě, vaření, úklidu, knížkám a televizi. A na to, zda jsme dostatečně oblečeni či zda rodiče řídí dostatečně opatrně, pomalu a vyhýbají se řízení za příliš nebezpečných podmínek, už po našem odjezdu nemyslí. Poučila nás, tím to hasne a teď už se věnuje svým věcem.

Časem jsem si začala uvědomovat, že je babička těmi svými strachy vlastně nakonec až nebezpečná. V okamžiku, kdy jsme od ní měli odjíždět, tak najednou vždycky potřebovala spoustu věcí. Musela nás poučit před tím a tamtím. A nabízet nám to a tamto a několikrát nám přerušit odjezd tím, že si na něco vzpomněla, třeba na nějaké další nebezpečí nebo na to, že má doma pomeranče a zapomněla nám je nabídnout. Tenkrát mi přišla jen roztržitá, dnes bych už ale řekla, že se jen podvědomě snažila oddálit to, čeho se bála. A to byla naše jízda domů. Bála se toho, že se vybouráme. A možná se i celkově bála toho, že nás nebude mít pod dozorem a nebude nás chránit před jakýmkoli domnělým nebezpečím. Jenže tím, jak náš odjezd takto zdržovala, nakonec došlo k tomu, že jsme po tomto zdržování odjížděli po setmění, v dešti, za sněžení či jsme museli vyjet po kopci s ledovkou. Prostě a jednoduše snažila se oddálit náš odjezd tak dlouho, až jsme nakonec odjížděli přesně za těch podmínek, kterým jsme se snažili vyhnout a které ji samotnou tak děsily.

Že je s její úzkostí něco vyloženě v nepořádku jsem si ale pořádně uvědomila až v deváté třídě. Tehdy ji strašil můj přechod na střední školu. Měla špatnou zkušenost s jednou ze sestřenic. Když sestřenka přešla na střední školu, tak tam byla nejmladší, nezapadala. Jestli jsem to dobře pochopila, tak byla proti ostatním spolužákům dost dětská. Moje střední škola babičce z nějakého důvodu připomínala tu, do které chodila sestřenice. Možná tam nějaká podobnost byla, to netuším. Tato sestřenice je o dost starší než já, takže když ona začala chodit na střední, já ještě nechodila ani základku. Nemám tudíž zdání, co se u ní na střední škole dělo.

Co jsem věděla, bylo to, že je sestřenice narozená o letních prázdninách, šla do školy bez odkladu a vycházela ještě z osmičky. Zřejmě ovšem v době, kdy bylo možné vycházet i z devítky. Mezi nejmladší děti tudíž musela patřit i na základní škole, větší rozdíl ve věku mezi ní a dalšími spolužáky na střední škole pak způsobilo to, že si vybrala vyjít z osmičky, přičemž na střední se dostala do kolektivu žáků, kteří se rozhodli pokračovat devátým ročníkem. Prostě smůla. Jenže já patřila na základní škole mezi pár nejstarších žáků a do devítky už jsme šli všichni. A když jsem odcházela na střední školu, byla jsem o dva roky starší, než když na střední školu odcházela sestřenice.

Babičce jsem to tenkrát vysvětlovala stále dokola. Ona si však vedla svou a soustavně se trápila tím, že budu na střední škole nejmladší, budu tam trpět, všichni mi budou ubližovat, budu tam nešťastná. A po celou dobu měla na krajíčku, občas se dokonce doopravdy rozbrečela. Myšlenka na mně a střední školu jí způsobovala spoustu úzkosti a záchvaty paniky. V tu chvíli byla touto myšlenkou tak vystresovaná, že nedokázala vůbec uvažovat racionálně, logické námitky jako by sice slyšela, ale zároveň jako by jí vůbec nedoputovaly až do mozku, jako by doputovaly jen do ucha k bubínku a od něj se zase odrazily někam pryč. Že by si v tu chvíli dokázala třeba uvědomit to, že mi kazí radost z toho, že jsem se dostala na školu, na kterou jsem se dostat chtěla. Nebo že by si v tu chvíli uvědomovala, že mě může tímto svým počínáním děsit a dopředu mi tak způsobovat strach ze spolužáků. A rozvíjet ve mně pocit, že pro své nové spolužáky nebudu dostatečně přitažlivá a zajímavá. Rozvíjet ve mně strach a úzkost z nástupu do nové školy. To si také neuvědomovala. Nemohla. Byla v zajetí své vlastní úzkosti. Její úzkost ji nepustila přemýšlet nad dalšími aspekty problému. Nepustila další myšlenky prostě dál. Při pomyšlení na mne a na školu patrně spustila tak silné negativní pocity, že už přes ně nešlo vnímat nic dalšího a ani na nic dalšího myslet. Kdo to sám nezná, asi by to jen těžko pochopil.

Já to znám, jsou to pocity, kdy se vám srdce rozbuší tak, že máte pocit, že vám snad z toho hrudníku každou chvíli vyskočí. Buší tak, až je vám to opravdu velmi nepříjemné, narušuje vám to schopnost soustředit se na cokoli jiného. Cítíte tepání na zápěstí, na krku, na spáncích i v uších. Je vám mírně až hodně nevolno. Na jednu stranu máte chuť bojovat, na druhou stranu se chcete schoulit do klubíčka a zalézt někam do bezpečí, třeba do malé tmavé místnosti, kde vás nikdo neuvidí, nikdo vás neuslyší, nikdo tam o vás nebude vědět. Snažíte se na danou věc nemyslet, ale ona se vám stále a stále vtírá do vašich myšlenek. A vy se pokaždé, když se vám ta vzpomínka vybaví, leknete. Na krátký okamžik se vám udělá velmi špatně. Ne, že by vám do té doby bylo dobře, ale na chvíli se vám udělá ještě hůř, srdce se vám rozbuší ještě víc, než vám bušilo do teď. Máte pocit, že omdlíte. A následně pocítíte smutek z toho, že jste doopravdy neomdleli, protože to by vám alespoň na chvíli přineslo vytoužený klid. Když se snažíte myšlenku promyslet z různých pohledů, nefunguje. Jen při pomyšlení na ten váš problém se vám totiž udělá natolik špatně, že už dál nejste schopni přemýšlet. Nejde to.

Ale zpátky k babičce, postupem času se její psychický stav asi poněkud zhoršil a já si začínala uvědomovat, že se na návštěvy k ní vlastně přestávám těšit. A že se jich začínám bát. Že před každou návštěvou začínám přemýšlet, z čeho všeho by zase mohla udělat katastrofu. Že s ní pořádně nemůžu ani sdílet radosti svého života, protože si na všem najde něco, proč je to špatně. Řeknu-li jí, že vyrážím na dovolenou, rozbrečí se, může se mi tam něco stát. Letadlo může spadnout. Můžu se vybourat, vlaky se mohou srazit. Můžou nás unést, okrást, můžeme na dovolené onemocnět. A já nevím co ještě. Jediné, co vím, je to, že po celou dobu té mé dovolené bude cítit kvůli ní úzkost, dostávat záchvaty paniky, pobrekávat a uklidní se teprve až v okamžiku, kdy budeme zase doma.

Zajímavé je, že v poslední době, je se mnou babička většinou v klidu, já se za ní opět těším, povídáme si, ale ostatním členům rodiny stále předvádí to samé. Neumím si to úplně vysvětlit, ale je to fajn.

Ať jsem kdekoli v literatuře sháněla něco ohledně úzkosti, vždy jsem se dočetla, že úzkostný jedinec si je své úzkosti vědom. Já s tím ale poněkud nesouhlasím. Vím, že je to asi trošku oprsklé odporovat něčemu, na čem se shodlo tolik odborníků. Ale na příkladu své rodiny můžu vidět, že když je v rodině úzkostné chování hodně rozšířené, může to člověku připadat jako norma. Já sama jsem sice úzkostná, ale jen v některých ohledech a v rámci své rodiny jsem prostě až takový divný zjev (já totiž jedu spíš v depkách než v úzkostech). A zažila jsem, že jsem se v rámci rodiny cítila až divně právě proto, že nejsem až natolik úzkostná. A členy rodiny jsem byla vnímána jako nezodpovědná.

Mám v tomhle směru i jednu úsměvnou historku. Je to příběh z doby, kdy jsem ještě žila se svým bývalým přítelem. Jednou se u mě navečer stavila mamka a podivovala se, že přítel není doma. Já jí na to říkala něco v tom smysl, že má sraz s kámoši. A protože v té době měl s kámoši sraz vcelku často, nemohla jsem si hned vzpomenout, kde přesně ho má, zda v Praze, Brně nebo v Hradci Králové. Prostě mi to nepřišlo důležité. Nedokázala jsem ani odpovědět na otázku, v kolik hodin se vrátí domů. Dohoda totiž zněla tak, že se vrátí, až se vrátí. A pokud se sraz protáhne, je domluvený s jedním kamarádů na přespáním. Tím to pro mne haslo. Užívala jsem si doma klidu a rozhodně nepřemýšlela nad tím, že by se mému bývalému příteli mohlo něco stát. Za to moje mamka byla ne nervy. Nechápala, jak mohu být tak nezodpovědná, že nevím, kde přesně můj přítel je, že jsem si neověřila, zda dobře dorazil do cíle a nevím, zda přijede v noci nebo až další den. Ona v noci nespala a sjížděla zprávy o dopravní situaci na cestě z Hradce, Brna a Prahy. Já spala dobře. Jen jsem ze sebe měla špatný pocit, že o tehdejšího přítele nemám strach a přemýšlela nad tím, zda jsem tak strašně nezodpovědná. Tehdy mě totiž ještě vůbec nenapadlo, že problém má ten, kdo celou noc sleduje dopravní zpravodajství, zda se mu nevyboural potenciální zeť. A ne já, která prostě jen věřila tomu, že přijede domů v pořádku. A znervózněla by, až kdyby se nevracel další den.

Všem lidem, kteří trpí úzkostí bych chtěla vzkázat, až s tím něco dělají. Ať vyhledají pomoc odborníků a neperou se s ní sami. Úzkostné poruchy znekvalitňují život nejen postiženému samotnému, ale také narušují vztahy v rodině. A život bude fungovat dál, i když si nebudete dělat o všechny a všechno starosti. Ostatní lidé se o sebe postarají i bez vašeho úzkostného dohledu, možná vás i až překvapí, jak dobře to zvládnou. Držím palce!