Článek
Oni mají pro všechno název. Jsem anosognostická. Můj první kontakt s psychiatrií byl v roce 2003. To jsem se poprvé „zbláznila“ pod vlivem pohanského čarodějnictví, které praktikuji od útlého mládí. Pobyla jsem si tenkrát v blázinci asi tři měsíce. Moc už si z té doby nepamatuji, jen vím, že už tenkrát u mne vznikl ten pocit, že mě někdo neustále sleduje. Takže schíza. Ale to byly teprve začátky.
Podruhé jsem byla hospitalizována v roce 2009. Zase to samý, magie a bláznivé praktiky i před lidmi, tak mě zas odvezli. Nabídli mi tam invalidní důchod, papíry na hlavu. Zprvu jsem to odmítla, dotklo se mne, že ze mně chtějí udělat invalidu. Nesouhlasila jsem s diagnózou ani s důchodem. Byla jsem čarodějka a tak se mi prostě děly divný věci. Tak jsem to chápala… Nějaký kluk mi (tam na kuřárně) ale poradil, že když mi ten důchod nabízejí, ať to beru. Že si dál můžu dělat ty „svoje bláznivý věci“ a přitom mít zajištěný živobytí. Tak jsem si to rozmyslela, protože pravda je taková, že když jsem se vrátila z Cesty, nemohla už jsem se nikde nechat zaměstnat. Stále jsem měla pocit, že mne sledují, protože jsem něčím výjimečná, a že jsou slyšet moje myšlenky. Takže schíza.
Pak jsem byla v blázinci ještě v roce 11, to už jsem byla naprosto přesvědčena o tom, že jsem ostře sledovaná bytost. Pacienti i personál mi svým jednáním a chováním potvrdili, že slyší moje myšlenkové pochody. Příklad - měla jsem vykřičené hlasivky, takže jsem mohla jen šeptat… byla jsem na kurtech… mlčela jsem a v hlavě jsem byla napojena na Vesmír a Václava Havla, který zrovna zemřel… komunikovala jsem s neživými neverbálně, beze slov, když v tom se otevřely dveře do pokoje, tam stála dívka (pacientka) a požádala mne, jestli bych mohla přestat mluvit tak nahlas…
„Já nic neříkám, to slyšíte mluvit moje myšlenky…“ zašeptala jsem.
„Aha, Vy jste anděl…“ řekla ona a odešla.
Při mé čtvrté hospitalizaci v roce 13 tamtéž, stejné důvody - lapili čarodějku, už bylo zřejmé, že se kolem mne děje něco prazvláštního. Zase kurty, zase myšlenky nahlas…
„To je strašný, vždyť ona nemá vůbec žádný soukromí, jak s tím může žít?!!“ slyšela jsem hlasy na chodbě. No a pak, v noci, přišli do mého pokoje, asi šest osob, lékaři, zdravotní sestra a bratr. Odkurtovali mi levou ruku, otočili na bok a ten zdravotní bratr Martin V. mi takovým aparátem nastřelil čip. Nad pravou hýždí. To nebyla běžná injekce. Viděla jsem takovou černou krabičku s madlem, na krabičce diody a pípalo to. Byla jsem tam ještě asi dva týdny na pozorování a pak mě pustili domů.
Šla jsem to řešit na policii. Myslím si totiž, že čipování lidí proti jejich vůli je protizákonné a protiústavní. Policajti mne vyslechli, zapsali si to a že to vyšetří… Za dva týdny, kdy jsem se domáhala výsledku vyšetřování mi bylo sděleno, že se nic z toho, co jsem popsala v nemocnici nestalo, že je to jen moje bludná produkce a doktoři vše popírají.
Tak to bylo v roce 13, před dvanácti lety. Já jsem si to ale nevymyslela. A sním svýho psa, jestli někdy lžu… Jsem sledovaná 24/7, nyní již v oprávněném zájmu. Trpím posttraumatickou stresovou poruchou, způsobuje mi to psychickou újmu, ale jsem smířená a navenek klidná.
Mám ještě naději domoci se spravedlnosti a zadostiučinění. Mám plán. Nebudu ho prozrazovat sem, ale ten, kdo je na mne napojen a umí telepaticky přejímat mé myšlenky už ví, co je to za plán… Dnes jsem se objednala na psychiatrii k profesorovi, který tam tenkrát byl. Jdu k němu za dva měsíce… Do té doby se stane ještě hodně událostí a já věřím, že se s tím profesorem nějak rozumně dohodnu… Nejvíc mi totiž na tom všem vadí, že jim to divadlo hraju zadarmo!
