Článek
Vzpomínám na mladá léta, když jsem chtěla sehnat peníze pro záchrannou stanici. Naivně jsem si myslela, že když se proslavím tím, že budu takhle psát, peníze na naše projekty se jen pohrnou. A lidé budou chodit na brigády dobrovolně, jako my a že to pochopí. Ano, hrstka se chytla a to byl ten základ. Na počátku byli dva. Pamatuji na jednu zoufalou situaci, kdy hrozilo zavření Stanice a rozpad. Protože chyběly peníze. Tak moc jsem chtěla pomoci a neměla jsem nic. Diskutovali jsme, jak přežít, když ta zakladatelka organizace pronesla tu bájnou větu:
„Já nechci peníze… já chci, aby se lidi změnili.“
To pronesla naléhavě a byla ustaraná, všichni jsme byli. Peníze tenkrát vládly světu a je to tak dodnes. Mnoho vod uplynulo, hodně zvířecích pacientů zachráněno. I přes veškeré peripetie a že jich nebylo málo. A cesty i ostrůvky biodiverzity byly budovány. Jenže ty zatracený peníze jsou stejně potřeba. Do křovinořezů či motorových pil benzín, veterinární péče a operace, krmiva, zaplatit brigádníky, když je málo dobrovolníků, nářadí, náčiní, technika, provoz… Prostě je toho dost, co se musí zařizovat pro přírodu skrz peníze.
Aby se lidi změnili…
Zloba a nenávist ke všemu „zelenému“ se rozmohla v myslích obyčejných lidí. Přejícnost a láska, ta zakázaná slova. Dobrá vůle, nezištnost, altruismus… proti nepochopení, urážkám, vyhrožování likvidací… s tím vším jsme se potýkali.. Přitom v důsledku práce a úsilí těch ochranářů, kteří to nezabalili, ještě máme v české přírodě a krajině na co koukat.
Bojím se vás. Nečtu žádné komentáře k tomu, co tady píšu. Je to v zájmu mého duševního zdraví. Asi se tam píše, že jsem totální blázen a vyžírka z vašich daní a tak. Ale slibuji, že jednou v blízké budoucnosti dostanu odvahu a kouknu se.
Četla jsem teď článek o paní, co žije skoro bez peněz a je velice soběstačná. Žije si svoji pohádku… a ty komentáře od lidí byly dost zlé, tak se bojím to číst tady u sebe, jsem strašně citlivá… taky si teď žiju pohádku, ale ta cesta, co mám za sebou, fakt jednoduchá nebyla!!
Na můj invalidní důchod mi vydělal můj táta. Taky mi dal domov, tedy základ.. Celý život tvrdě pracoval. Poctivě platil všechny daně a pojištění. Nakonec zemřel v ten den, kdy mu pošťačka přivezla první složenku s jeho prvním důchodem. Vůbec nic z toho tedy neměl. Já to pobírám za něj a spravuji statek, pokračujeme v rekonstrukci, pro další generaci.
Snažím se vytvářet příklad, jak se dá normálně žít. A píšu to pro budoucnost. Věřím totiž tomu, že mám lidstvu co sdělit. A že po mně přijde třeba nějaká jiná, druhá holka apoštolka, tohle bude číst někde v archivech a řekne si - to je mi povědomé, nejsem to já v minulým životě?… Je pro mne důležité uchovat můj způsob myšlení a života takhle psanou formou deníku. Vidím v tom logiku a smysl. Vždycky to neklapalo tak dobře jako v tomto období. Dobře vím, jaké je to být na dně. A plácat se tam třeba sedm, deset let. A na všechno být sama… Bylo hůř.
Mluvila jsem ve čtvrtek s profesorem na psychiatrii… Taky mluví se zvířaty, jako já. O zvířatech jsme se bavili a já… nechce se mi teď řešit ty vážné věci. Jsem klidná. Ukázal mi housenky smrtihlava, té noční můry. Chová je doma a pak je asi vypustí. Vidím v tom symboliku, protože co se pak stalo: Podali jsme si ruce a šla jsem v klidu domů. Možná by si vzal kotě, jak jsme se bavili… no nevzal, protože dnes, v sobotu, jsou obě mrtvá. Kočce Fanynce jsem řekla, že možná mám zájemce.. no a ona je vzala do tlamky a odnesla z pokoje z bytu na půdu a sama se vrátila dovnitř. Asi do rána umrzly. Vůbec jsem to nepochopila, co se to stalo.. Smrtihlav zaúřadoval, je to černobílá magie.
Neumím si říkat o peníze, chci, aby se lidé změnili… Pokud by se však přece našel někdo, kdo by chtěl podpořit naše bohulibé a přírodomilné projekty, budeme velice vděčni. Přišla nám nabídka na odkup mokřadního lesíka, sousedícího s naší loukou. Moc bychom ho chtěli koupit, ale nemáme teď tolik peněz. Takže na penězích to všechno stojí a padá. Nechci to pro sebe. Jde nám o žáby a včely, motýly, srnky a ostatní havěť, i rostlinnou, vytvořit další ostrůvek biodiverzity, skanzen pro vaše děti. Ano, Vaše děti. Já svoje nemám a ráda bych tu později vybudovala nějaké ekocentrum duševního zdraví. Jen tak o tom zatím přemýšlím, ale bylo by to možná pro někoho fajn. Ta zvířata, kterými se tu obklopuji, působí jako přirození učitelé a přírodní léčitelé.
Musím končit, tak strašně rychle to letí, ten čas.
