Článek
Děje se toho tolik, ve světě, v Česku i u nás doma.. Tolik událostí, co se přetřásají pořád dokola, Grónsko, Trump, Putin… Turek, Macinka nebo Okamura… chtěla bych vymyslet nějaký pozitivní a odlehčený článek, ale věřte, je to nadmíru složité.
Radši zůstanu u nás doma… Máme malé hospodářství, na vesnici. Mám psy a kočky, králíky a morčata, slepice a kachny, papoušky, kozy a včely. Žijeme si tu pokojně, s mým milovaným mužem a starou matkou. Jsme spolu šťastní, zasnoubení a pracujeme na našem společném snu. Chtěli bychom si pořídit koně.
Kdysi v mládí, ještě jako děti, jsme se u koní potkávali, v jezdeckém oddíle při JZD u nás ve vsi. Pak se naše cesty na dlouhou dobu rozešly, a oba jsme si museli projít svými pekly a očistci. Zvládli jsme to a z nejhoršího jsme - uvnitř. Čekala jsem na něj fakt dlouho. Nakonec přišel, když jsem to dávno nečekala… můj Medový král. Ve dvou se to táhne líp, zlaté přísloví.. Možná, snad budeme mít koně dva… uvidíme, jak to půjde.
Máme louku, dva hektary mezi potokem a mokřadním lesíkem. Tam budeme pro koníčky, kozy i králíky sušit seno. Taky se tam můžou pást. Na to se vždycky moc těším, když je senoseč, začátek léta… postavíme tam teepee a budeme si žít… po svém a na svém.
Ve čtvrtek jdu k tomu profesorovi na psychiatrii. Teď se mi tam vůbec nechce to řešit, ale není zbytí, když už jsem to vytroubila v listopadu, že v lednu chtěla bych s ním o TOM promluvit. Nějaký posun už by to chtělo.
Stmívá se, půjdu hodit kozám seno, zkontroluji, zda mají všichni dost vody a pak si dám sklenku vína. Můj muž odpočívá v ložnici, psy štěkají u branky a já musím končit…
