Článek
Přesto existují svědectví lidí, kteří stáli na samé hraně smrti a vrátili se zpět. Jejich příběhy překvapivě často spojuje klid, světlo a pocit, že smrt možná není taková, jak si ji celý život představujeme.
Jaké to je zemřít? Otázka, na kterou se lidstvo ptá tisíce let. Odpověď možná překvapí
Smrt je jediná jistota, kterou máme všichni společnou. Přesto o ní mluvíme překvapivě málo. Dokážeme se bavit o financích, politice, vztazích i nemocech, ale jakmile přijde řeč na konec života, většina lidí začne být neklidná.
Možná je to proto, že smrt je poslední velká neznámá.
Nikdo z nás totiž neví, jaké to skutečně je zemřít.
Nebo snad ano?
Zní to jako filozofická hádanka, ale v posledních desetiletích se objevilo obrovské množství svědectví lidí, kteří byli na hraně života a smrti. Lékaři je už odepsali, srdce se zastavilo, vědomí zmizelo. A přesto se vrátili.
Jejich vyprávění jsou často natolik podobná, že začala zajímat nejen spisovatele a duchovní, ale i vědce.
Zvláštní klid místo paniky
Když si představíme vlastní smrt, většinou nás napadne strach.
Bolest.
Tma.
Nicota.
Jenže překvapivě mnoho lidí, kteří prošli zkušeností blízké smrti, popisuje něco úplně jiného.
Mluví o hlubokém klidu.
O pocitu, že všechna starost světa najednou zmizela.
O zvláštním smíření.
Jedna žena po těžké srdeční zástavě popsala, že měla pocit, jako by odložila těžký batoh, který nosila celý život. Jiný muž přirovnal své zážitky k okamžiku, kdy po letech hluku vejde do dokonale tiché místnosti.
Nejde samozřejmě o důkaz života po smrti.
Jde o lidská svědectví.
A přesto je fascinující, jak často se v nich opakuje právě motiv klidu.
Lidský mozek přitom ve chvíli ohrožení obvykle reaguje panikou. Vylučuje adrenalin, zrychluje tep, mobilizuje síly na útěk nebo boj.
V některých případech však může nastat pravý opak.
Jako by organismus přepnul do jiného režimu.
Co se děje v mozku
Moderní medicína dnes ví mnohem víc než před padesáti lety.
Když se zastaví srdce, mozek není okamžitě mrtvý.
Ještě několik desítek sekund fungují některé procesy. Vědci navíc pozorovali, že krátce po zástavě může dojít k neobvyklé aktivitě mozkových vln.
Právě zde vzniká jeden z hlavních vědeckých předpokladů.
Mozek se může v posledních okamžicích života dostat do mimořádného stavu. Spojují se vzpomínky, emoce a vjemy způsobem, který v běžném životě nezažíváme.
Někteří neurologové proto soudí, že zážitky blízké smrti jsou výsledkem umírajícího mozku.
Problém je, že tím otázka nekončí.
Existují totiž případy, které se vysvětlují mnohem obtížněji.
Tunel, světlo a setkání
Když lidé popisují své zkušenosti, často se opakují podobné prvky.
Tunel.
Jasné světlo.
Pocit opuštění vlastního těla.
Setkání s dávno zemřelými příbuznými.
Přehled vlastního života.
Není to pravidlo.
Ne každý zažije všechno.
Ne každý zažije vůbec něco.
Podobnost těchto svědectví je však důvodem, proč toto téma nepřestává fascinovat odborníky.
Skeptici namítají, že lidský mozek je biologicky velmi podobný, a proto může vytvářet podobné zážitky.
Zastánci duchovního výkladu naopak tvrdí, že opakující se vzorce naznačují existenci něčeho, co přesahuje čistou biologii.
Ani jedna strana zatím nepřinesla definitivní odpověď.
A možná je právě to nejzajímavější.
Největší záhada vědomí
Ve skutečnosti totiž nejde jen o smrt.
Jde o mnohem hlubší otázku.
Co je vědomí?
Nikdo přesně neví, jak vzniká.
Věda dokáže popsat neurony, elektrické impulzy i chemické procesy v mozku. Dokáže sledovat, která centra se aktivují při radosti nebo strachu.
Stále ale neumíme vysvětlit samotný subjektivní prožitek.
Proč vůbec něco cítíme?
Proč nejsme pouze biologické stroje?
Jinými slovy: víme, jak mozek pracuje, ale nevíme, proč z jeho činnosti vzniká naše osobní zkušenost.
A dokud nerozumíme plně vědomí, jen těžko můžeme s jistotou tvrdit, co se s ním děje při smrti.
Strach ze smrti je vlastně strach ze ztráty
Když lidé říkají, že se bojí smrti, často se ve skutečnosti bojí něčeho jiného.
Bojí se bolesti.
Bojí se samoty.
Bojí se, že už neuvidí své děti.
Bojí se, že nestihli udělat vše, co chtěli.
Psychologové dlouhodobě upozorňují, že člověk se méně bojí samotného okamžiku smrti než představy ztráty života.
Je to rozdíl.
Představte si oblíbenou knihu.
Největší smutek nepřichází kvůli poslední větě.
Přichází proto, že příběh končí.
A právě toho se většina lidí obává.
Když umírající lidé mluví o životě
Lidé pracující v hospicích často popisují podobnou zkušenost.
Na konci života už většina pacientů neřeší kariéru.
Neřeší prestiž.
Neřeší drahá auta.
Neřeší počet sledujících na sociálních sítích.
Najednou zůstávají jen vztahy.
Rodina.
Přátelé.
Vzpomínky.
Věci, které jsme prožili.
Australská paliativní sestra Bronnie Wareová se proslavila knihou o nejčastějších výčitkách umírajících lidí. Překvapivě mezi nimi téměř nenajdeme stesky po penězích nebo společenském postavení.
Lidé litovali hlavně toho, že nežili podle sebe.
Že trávili málo času s blízkými.
Že neřekli nahlas, co skutečně cítili.
Možná právě proto nás téma smrti tolik přitahuje.
Nutí nás přemýšlet o životě.
Filozofové měli jasno
Starověký filozof Epikúros nabídl před více než dvěma tisíci lety jednoduchou myšlenku.
Když jsme tady my, není tady smrt.
Když je tady smrt, nejsme tady my.
Proto podle něj nemá smysl se smrti obávat.
Někomu může taková úvaha připadat chladná.
Přesto obsahuje určitou logiku.
Nikdo totiž nikdy nezažije vlastní smrt jako pozorovatel.
Zažít lze pouze proces umírání.
Samotná smrt už není zkušenost, o které bychom mohli vyprávět.
Právě proto zůstává zahalena tajemstvím.
Možná příliš přemýšlíme o konci
Moderní společnost je zvláštní.
Dokážeme se dozvědět během několika sekund prakticky cokoli.
Máme navigaci, která nám ukáže cestu.
Aplikace, které měří spánek.
Hodinky, které sledují tep.
Umělou inteligenci, která odpovídá na otázky během několika vteřin.
Jen jednu věc nám žádná technologie neřekne.
Co bude potom.
Možná právě proto je smrt v době technologické všemocnosti ještě větší záhadou než dřív.
Na všechno ostatní máme data.
Na tohle ne.
A co když je nejdůležitější jiná otázka?
Možná se celý život ptáme špatně.
Místo otázky „Jaké to je zemřít?“ bychom se možná měli častěji ptát:
„Jaké to je opravdu žít?“
Protože právě na to máme odpověď každý den.
V úsměvu dítěte.
V letním večeru.
V rozhovoru s člověkem, kterého máme rádi.
V obyčejných okamžicích, které se ve vzpomínkách často ukážou jako ty nejdůležitější.
Smrt zůstává tajemstvím.
Možná navždy.
Přesto nás její existence učí něco podstatného.
Že čas není nekonečný.
Že odkládat život na později nemusí být ten nejlepší nápad.
A že skutečná hodnota života se často neukazuje ve velkých vítězstvích, ale v malých chvílích, kterým během běžného dne nevěnujeme pozornost.
Nikdo dnes neumí s jistotou říct, jaké to je zemřít.
Možná existuje světlo na konci tunelu.
Možná jen ticho.
Možná něco, co si zatím neumíme ani představit.
Jisté je pouze jedno.
Každý člověk, který kdy žil, se s touto otázkou dříve či později setká.
A možná právě její nezodpověditelnost dává našemu životu cenu. Protože kdybychom znali všechny odpovědi, zmizela by část tajemství, které z člověka dělá člověka.
Zdroje článku:
- Near-Death Experience Research Foundation (NDERF)
- Cleveland Clinic: Near-Death Experiences
- Bronnie Ware: The Top Five Regrets of the Dying
