Článek
V únoru je všechno špatně, všechno. Je to nejkratší měsíc. Zimy už má každý plný zuby, už jsme skoro mysleli, že už bude jaro, ale v únoru se zima vždycky vrací a zatne svůj ledový dráp hluboko pod naší kůži a studí, studí a chce nás dostat. Každý rok to samé. Venku občas zasvítí, ale to jen, abychom si nezavázali šálu a nastydli, to ten únor chce, aby nám bylo hůř, ještě hůř a nejhůř. Únor je zlý démon, chce náš zničit. A my jsme všichni v únoru nejslabší. Podzim a zima z nás vysály už všechnu energii, další nemáme, potřebujeme slunce, ale to nepříchází, je chycené v zakřiveném časoprostoru, tak blízko a přece tak daleko…
Pokusil jsem to na to podívat z pohledu kvantové fyziky, tak, jak jsem schopen to pochopit, tedy zhruba na úrovni vstřebání 1,363567% přečteného textu od Brian Cox. Únor není měsíc, je to prázdný časoprostor, který nezačíná a ani nekončí, on prostě je, všude, nestačí mu tři dimenze, rozpíná se i do času a ovlivňuje gravitaci, zakřivuje časoprostor a proto je nekonečný. Na únor se lze dívat jako na černou díru. V únoru se všichni dostáváme za horizont událostí, snažíme se z něj uniknout, ale stejně jako to nestihnou ani sluneční paprsky, nestíháme to ani my. Únor není měsíc, je to událost ve vesmíru. Jsme nenávratně odsouzeni zůstat v místě, kde čas neexistuje. Tam, kde včera neskončilo, dnešek nenastal a zítřek už proběhl. Ani zdaleka se neblížíme únikové rychlosti a jsme tedy hanebně lapeni, navždy, v místě, kde není zvuk, čas ani prostor.
Steven Hawking na to přišel a proto byl umlčen. Únor ho připoutal na vozík. Únor mu vzal hlas. Únor mu vzal veškerou motoriku, ale nechal ho žít, uzamkl ho v čase protože jeho myšlenky se blížily rychlosti světla, tak nám pozorovatelům to připadalo jako zpomalené umírání.
Z února lze uniknout jen pádem, protože to je jediný způsob jak ošálit gravitaci. Tak jak platí, že stíny jsou dvourozměrné projekce objektů ve třech rozměrech i únor je stínem, který nás drží, bez ohledu jak se otáčíme my nebo světlo kolem nás. Únor je výkyv v našich světočárách, je to deformace, která se periodicky opakuje. Víme, že zase přijde, ale nejsme schopni to odvrátit.
31. ledna se naše rychlost blíží rychlosti světla, které ale nikdy nedosáhneme. 1. března začínáme zpomalovat a od 1. srpna zase zrychlovat. Únor je vždy daleko v minulosti, ale současně daleko v budoucnosti, skoro to vypadá, že žijeme jen v únoru, veškerý relativní čas mezitím si nepamatujeme, protože ho máme za Rindlerovým horizontem.
Jsme jen další bezejmenní astronauti pohybující se nekonečným vesmírem a nechápeme nic z jeho komplexnosti ani zákonů. Náhodně se naše světočáry potkávají, vzájemně se přibližujeme a vzdalujeme, zrychlujeme a zpomalujeme, od prvního mrknutí oka v porodnici směřujeme k nevyhnutelné záhubě v podobě entropické hodnoty 1,0.
Já jsem letos chycený černou dírou M87, jejíž horizont události je 240× větší než vzdálenost Země od Slunce a jejíž hmotnost dosahuje 6.500.000.000 násobku hmostnosti Slunce. Ano, to je ta největší známá. Nemohu se dočkat svého letošního zpomalení.
Z bodu singularity váš minulý i budoucí Harald Potůček.
