Článek
První pravidlo fight clubu je nikdy nemluvit o fight clubu. Druhé pravidlo fight clubu je nikdy nemluvit o fight clubu. Třetí pravidlo fight clubu je nikdy nemluvit o fight clubu…
Pamatujete, Brad Pitt a Eduard Norton? Svět skutečný a svět neskutečný. To, čím jsme a to, čím bychom chtěli být. Tak velký rozdíl, že se v tom člověk klidně ztratí, nadobro.
My cyklisté se zdravíme. Máme také svoje pravidla. První je zdravit všechny, kteří vypadají alespoň trochu, že jízda na kole není jen přesunem do nálevny nebo do Penny. Tj. bez ohledu na věk nebo odhadovanou kondici jezdce, měli byste pozdravit.
Jak se cyklisté vlastně zdraví? Prostě si řeknou „čau“. Někdy to slyšet je, někdy to slyšet není. Když to slyšet není, tak to odezíráte ze rtů, prostě to tam čekáte, dělá se to, je to slušné, je to výraz respektu, prostě takový cycling club.
Kdo nezdraví, je lama. Kdo nezdraví výkonostně horšího cyklistu, je lama na druhou. Proč ? Můžete si být naprosto jistí, že velmi brzy potkáte cyklistu, pro kterého vaše výkonnost bude legrační, stejně tak, jak jste vy předtím opovrhli starým chlápkem na levném kole. A to jste, sakra, neměli. Protože ten chlap, kterého jste minuli nyní, tak jezdí o 5-7 km/h rychleji než vy, jezdí 2-3× delší vzdálenosti a má 3× méně tuku než vy.
Zdrav všechny a vždy. Je to kultura, je to cycling club, je to slušnost, je to respekt. Nemachruj, protože svět je plný větších machrů než si ty. Jednou si kladivo, dvakrát jsi hřebík. Jak mě někdo nepozdraví, já bezpečně vím, že cyklistické peklo mu otevírá své ohnivé brány, to znamená - píchne, píchne 2×, ustele si, řidič ho naleje ostřikovačem, ztratí bidon, šlápne do hovna, když se půjde vymočit, praskne mu Boa… znovu píchne. Cyklistické peklo nezná vyvolených a nebere zajatce, trestá.
Jakmile se teploty přiblíží nule, končí cycling club a začíná uplně jiný club… začíná fight club. 90 % lidí se na to vykvákne, zůstane doma, honí se na trenažérech a čumí do tabletů. Venku zůstávají jenom mistři, takový fight club…
Ten pocit, krajina je namrzlá, normální člověk jede i k sousedovi přes ulici autem, ale MY, MY z fight clubu, my jedeme ven. To, že se nám strašně nechce, to že vypijeme 8 kafí, jen abychom odložili odjezd v tý kládě, to venku nikdo nevidí. To, že jedeme poloviční vzdálenost o 30 % nižším tempem, to nikdo nevidí. Ale když se někde potkáme… tak to o sobě víme, jsme drsný, strašidelně drsný. Jen my, naše kola, zmrzlé stráně, pára, která se nám dere přes naše šátky od pusy.
Stačí jen mrknout, i přes černé brýle to vidíme, protože to cítíme. Pohyb koutku, možná je to jen křeč zmrzlýho obličeje, ale je to i pozdrav. Vlk pozná vlka a venku jsou už jen vlci. Ti nejsilnější a nejdrsnější, silný jako silnice… to je náš fight club, protože to jsme MY. V teple dokáže jezdit každej vořežprut, ale když mrzne a nedává to vůbec smysl, jsme páni silnic, lesů a polí. Jen MY.
Tak až zase příští víkend vyjedete, aby vám zalezlo za nehty, zdravte všechny vlky, který potkáte, neslyšně, mikro pozdrav, vlk to pozná, vždycky a pssst…
První pravidlo fight clubu je nikdy nemluvit o fight clubu. Druhé pravidlo fight clubu je nikdy nemluvit o fight clubu. Třetí pravidlo fight clubu je nikdy nemluvit o fight clubu…
