Článek
Před pár týdny se nám narodila dcera. Měl bych asi napsat, že teď prožíváme jedno z nejkrásnějších období života. Jenže pravda je momentálně trochu jiná. Jsem šťastný, že ji máme, ale zároveň jsem tak unavený, že mám občas pocit, že už jedu jen silou vůle.
Doma už jedno dítě máme. Synovi budou čtyři roky a právě on byl jedním z důvodů, proč jsme se rozhodli ještě pro druhé dítě. Mně osobně by vlastně jedno dítě stačilo. Sám ale mám sourozence a postupem času mi začala vadit představa, že by náš syn vyrůstal jako jedináček. Chtěli jsme, aby jednou měl někoho blízkého i ve chvíli, kdy tady my rodiče nebudeme.
Jenže mezi představou druhého dítěte a realitou prvních týdnů s novorozencem je docela propast.
Člověk neuvěřitelně rychle zapomene, co znamená mít miminko
Od narození syna uběhlo několik let a já mezitím skoro dokonale vytěsnil, jak náročné jsou první týdny.
Novorozenec neřeší, jestli jste unavení. Nezajímá ho, že jsou tři hodiny ráno a za pár hodin musíte fungovat. Pláče a vy někdy vůbec netušíte proč. Zkontrolujete plenku, pochováte ho, nakrmíte, znovu pochováte a doufáte, že tentokrát konečně usne.
A někdy neusne.
K tomu se přidává nevyspání. Člověk je podrážděnější, přestože nechce být. Začne ho vytáčet něco, nad čím by normálně mávl rukou. A pak je naštvaný ještě sám na sebe, protože přece ví, že za nic z toho miminko nemůže.
U prvního dítěte jsme ale měli jednu obrovskou výhodu, kterou jsem tehdy vůbec nedokázal ocenit: měli jsme jen jedno dítě.
Teď máme dvě.
Přes den syn a práce, v noci dcera
Syn chodí do školky, ale odpoledne samozřejmě potřebuje rodiče. Chce si hrát, povídat, zpívat a dělat všechny ty věci, které skoro čtyřleté děti dělají. Nechci, aby měl pocit, že s narozením sestry přestal být důležitý.
Takže se mu věnuji.
Když si chvíli hraje sám, snažím se pracovat. Pracuji z domova, což je na jednu stranu obrovská výhoda. Na druhou stranu se tím hranice mezi zaměstnáním a rodinou prakticky rozpustila.
Večer syn konečně usne.
A místo konce dne často začíná moje druhá směna.
Dcera totiž přes den dokáže krásně spát. Probudí se, nají se a zase usne. Jenže večer a v noci jako kdyby někdo přepnul vypínač. Když ji položím do postýlky, zanedlouho začne plakat.
Manželka potřebuje spát. Po porodu, kojení a všem, čím její tělo prošlo, jí odpočinek nechci brát. Takže malou často vezmu a chovám ji já. Manželku budím, když je potřeba kojit, a potom se zase snažím zařídit, aby mohla pokračovat ve spánku.
Jenže zatímco ona si může část spánku dohnat přes den, já většinou nemůžu.
Čeká mě práce a potom syn.
A večer celé kolečko začíná znovu.
Začínám mít strach sám ze své únavy
Nechci, aby to vyznělo tak, že si stěžuji na manželku. Právě naopak.
Nedovedu si představit, jak náročný pro ni musel být porod a jak vyčerpávající jsou první týdny po něm. Proto jí ani nechci říkat, že mám někdy pocit, že už nemůžu.
Jenže přesně ten pocit mám.
Melu z posledního.
Občas večer toužím po jediné věci: zavřít oči a několik hodin o ničem nevědět. Místo toho chodím po bytě s miminkem v náručí a snažím se ho uspat.
Největší strach nemám z toho, že budu unavený. Bojím se chvíle, kdy únava přeroste v podrážděnost a já řeknu něco, čeho budu vzápětí litovat.
Zatím se snažím nedávat nic znát. Vím, že dcera za svůj pláč nemůže. Vím, že syn potřebuje tátu. A vím, že manželka potřebuje partnera, který jí pomůže.
Jen nevím, kde mám pořád brát další energii.
Nejhorší je, že vlastně není co vyškrtnout
Člověk si může říct, že musí ubrat. Jenže kde?
Pracovat musím. O syna se po školce někdo postarat musí. Manželka se potřebuje zotavit a alespoň trochu vyspat. Dcera samozřejmě potřebuje péči ve dne i v noci.
Obědy už často ani nevaříme a raději je objednáváme. I těch několik desítek minut navíc je najednou vzácných.
Napadla mě dokonce chůva. Jenže mám v sobě zvláštní blok. Představa, že zaplatíme někomu cizímu, aby si hrál se synem, zatímco já budu ve vedlejším pokoji dospávat noc, mi připadá absurdní.
Přitom možná vůbec absurdní není. Možná je absurdnější snažit se za každou cenu všechno zvládnout sami.
A často přemýšlím ještě nad jednou věcí. Jak tohle zvládají rodiče, kteří nemohou pracovat z domova? Já si alespoň můžu některé věci přizpůsobit. Kdybych musel každé ráno vstát, sednout do auta a odjet na osm hodin do kanceláře, vůbec netuším, jak bych momentálně fungoval.
Druhé dítě bych neměnil. Ale jednu věc bych možná udělal jinak
Vím, že současný stav nebude trvat věčně.
Dcera jednou začne spát déle. Postupně si vytvoří nějaký režim. Za pár měsíců si možná na tyhle noci budu vzpomínat skoro s nostalgií. A stejně jako miluji syna, budu nade všechno milovat i ji.
Teď jsme ale uprostřed období, které je prostě těžké.
A právě proto mě napadá jedna věc, kterou bych dnes svému mladšímu já možná řekl.
Pokud víš, že děti chceš a životní situace ti to alespoň trochu dovoluje, neodkládej rodičovství automaticky na dobu, kdy bude všechno dokonale připravené.
My jsme oba dávno překročili třicítku a manželce už je blíž ke čtyřiceti než ke třiceti. A minimálně na sobě cítím, že moje tělo dnes reaguje na nedostatek spánku úplně jinak než před deseti lety.
Když mi bylo pětadvacet, dokázal jsem být vzhůru skoro celou noc a druhý den nějak fungovat.
Dnes mě několik takových nocí za sebou dokáže úplně rozložit.
Samozřejmě chápu, proč lidé rodičovství odkládají. Studium, bydlení, peníze, práce, budování kariéry. Zvlášť ženy jsou často postavené před téměř nemožnou volbu, kdy mají během několika let stihnout vzdělání, získat praxi, vybudovat si nějakou pozici a zároveň řešit rodinu.
Nechci proto nikomu tvrdit, že správný věk na dítě je pětadvacet.
Jen jsem na vlastní kůži zjistil něco, co se v debatách o pozdějším rodičovství podle mě trochu přehlíží.
Nejde jen o biologii nebo o to, jestli dítě ještě můžete mít.
Jde také o energii, se kterou potom zvládnete první měsíce a roky.
A té mám právě teď zatraceně málo.
Takže jestli tento text píšu v něčem jako vzkaz ostatním rodičům, pak asi hlavně proto, abych řekl, že můžete svoje děti milovat nade všechno a současně mít chvíle, kdy rodičovství sotva zvládáte.
Ty dvě věci se navzájem nevylučují.
Teď jen doufám, že dnes v noci naše dcera usne alespoň o trochu dřív než včera.
