Článek
Ministerstvo práce a sociálních věcí předložilo návrh valorizace důchodů pro rok 2027, podle kterého se má základní výměra zvýšit ze současných 4 900 korun na 5 200 korun. Každý důchodce by tak dostal o 300 korun měsíčně více. A tím by tentokrát valorizace prakticky skončila. Procentní výměra, tedy část penze související s předchozími příjmy a dobou pojištění, se podle současného návrhu nezvýší vůbec. Člověk s důchodem 15 tisíc korun tedy dostane stejných 300 korun jako senior s penzí 30 tisíc. Je samozřejmě možné namítnout, že právě toto je spravedlivé. Potraviny přece nestojí pro chudšího důchodce méně a elektřina se neptá, kolik kdo před odchodem do penze vydělával. Jenže důchodový systém nikdy nebyl postaven pouze na solidaritě. Celé desítky let lidem zároveň říkáme, že jejich práce, výdělky a odvody mají význam. A právě tady vzniká rozpor, který se při debatě o třech stovkách snadno ztrácí.
Čtyřicet let odvádíte pojistné. Při valorizaci je to tentokrát jedno
Je potřeba říct jednu důležitou věc. Zásluhovost českých důchodů se tím samozřejmě neruší. Výše přiznaného důchodu se nadále liší podle získané doby pojištění a příjmů. V roce 2027 se ale zásluhová část při samotné lednové valorizaci podle návrhu nezvýší. A právě tento detail může být pro část seniorů těžko stravitelný. Představme si dva lidi. Jeden měl celý život nižší příjem, druhý vydělával více a odváděl také vyšší pojistné. Jejich výsledné důchody se proto liší. Jenže v lednu dostanou oba přidáno stejně. Tři sta korun. Ani o korunu více. Technicky je vše podle pravidel. Pocitově už je situace složitější. Stát totiž na jedné straně požaduje, aby lidé pracovali déle, platili pojistné a nespoléhali pouze na pomoc systému. Na druhé straně se čas od času objeví mechanismus, při kterém se rozdíl mezi jejich celoživotními odvody do aktuálního zvýšení penze vůbec nepromítne.
Nejde o dárek od vlády. Těch 300 korun vychází ze zákona
Právě tady je podle mého názoru potřeba být velmi opatrný také u politických prohlášení. Tři sta korun není částka, kterou by stát jednoduše vytáhl z rozpočtu a z dobré vůle rozdal seniorům. Základní výměra důchodu je navázána na průměrnou mzdu a má odpovídat deseti procentům této částky. Pro rok 2027 tak podle návrhu vychází na 5 200 korun. Protože letos činí 4 900 korun, výsledkem je právě zvýšení o 300 korun. Do výpočtu řádné valorizace se současně promítla důchodcovská inflace za období od července 2025 do června 2026 ve výši 0,7 procenta. Růst reálných mezd se podle podkladů tentokrát nezapočítává. Samotné navýšení základní výměry už převyšuje částku vycházející z valorizačního vzorce, a proto se procentní část důchodu podle návrhu nezvyšuje. Tři stovky tedy nejsou politické kouzlo. Jsou výsledkem nastaveného systému.
Pro člověka s nízkým důchodem mají tři stovky jinou cenu než pro člověka s třiceti tisíci
Z pohledu solidarity má takový způsob valorizace jednu nespornou logiku. Člověku s důchodem 12 nebo 15 tisíc korun pomůže stejných 300 korun relativně více než seniorovi s třicetitisícovou penzí. U nejnižších důchodů proto může pevná částka dávat sociálně větší smysl než čistě procentní zvýšení. Právě procentní valorizace totiž v absolutních částkách přidává více lidem, kteří už mají vyšší penzi. Jenže jestli chceme důchodový systém posouvat směrem k větší solidaritě, měli bychom to také otevřeně říkat. Není možné donekonečna současně opakovat, že důchod má odrážet celoživotní odvody, a potom pokaždé, když se výpočet zásluhové části neprojeví, celou otázku odbýt konstatováním, že všichni přece dostali stejně. Rovnost částky totiž automaticky neznamená spravedlnost systému.
Tři sta korun navíc dnes není částka, která seniorovi zásadně změní život
A pak je tu ještě praktičtější rovina. O valorizacích se pravidelně mluví v částkách, které na papíře vypadají podstatně lépe než při běžném nákupu. Tři sta korun měsíčně znamená přibližně deset korun denně. To není zanedbatelná částka, ale rozhodně to není změna životní úrovně. Pro seniora, který počítá každou návštěvu lékárny, zdražení energií nebo cenu běžného nákupu, může být každá stokoruna důležitá. Právě proto působí zvláštně, když se kolem podobného zvýšení začne vytvářet dojem velkého přidávání. Důchodce nebude od ledna bohatší. Dostane pouze určitou kompenzaci danou současným nastavením valorizačních pravidel. A jestli se má veřejná diskuse o penzích někam posunout, měli bychom přestat zaměňovat valorizaci za štědrost státu.
Největší problém českých důchodů možná není těch 300 korun
Samotná částka nakonec není tím nejzajímavějším. Mnohem závažnější je dlouhodobá nejistota, kterou kolem penzí vytváříme. Jednou se mění podmínky předčasných důchodů, podruhé způsob valorizace, potřetí minimální penze a současně se veřejnosti vysvětluje, že důchodový systém musí být finančně udržitelný. To je legitimní debata. Populace stárne a žádná vláda nemůže předstírat, že státní rozpočet má neomezené možnosti. Stejně legitimní je ale otázka člověka, který celý život odváděl povinné pojistné, co přesně za své odvody může v budoucnu očekávat. Pokud se pravidla mění příliš často a politická reprezentace používá důchody jako jeden z nejsilnějších nástrojů předvolebního boje, důvěra lidí v celý systém logicky slábne.
Důchodci nepotřebují slyšet, že dostali přidáno. Potřebují vědět, podle jakých pravidel stát hraje
Vláda ještě může o konečné podobě zvýšení důchodů pro rok 2027 jednat. Současný návrh je v připomínkovém řízení a podle zveřejněných informací se diskutuje také o případném navýšení nad rámec zákonné valorizace. Dnes tedy ještě není správné tvrdit, že konečných 300 korun je definitivní částka. Je to ale velmi dobrý příklad toho, jak složitá se z důchodů stala politická i společenská otázka. Na jedné straně stojí solidarita. Na druhé zásluhovost. Nad tím vším rozpočet, demografie a politika.
A možná právě proto bychom se neměli spokojit s jednoduchým sdělením, že každý senior dostane tři stovky. Mnohem důležitější otázka zní, jaký důchodový systém vlastně chceme. Pokud má být především solidární, řekněme to otevřeně. Pokud má výrazně odměňovat vyšší odvody a delší pracovní kariéru, musí být tato zásluhovost pro lidi skutečně viditelná. A pokud chceme obojí, bude potřeba lidem vysvětlovat podstatně víc než jen částku, která jim v lednu přistane na účtu.
Protože po čtyřiceti nebo pětačtyřiceti letech práce není pro člověka nejdůležitější jen to, zda dostane o 300 korun více. Důležité je také vědět, že pravidla, podle kterých celý život odváděl peníze do systému, mají stále nějakou váhu.
zdroje: MPSV, byznys trendy
