Článek
Jsou herci, kteří se zapíšou jednou velkou rolí. A pak jsou ti, kteří se do paměti dostanou nenápadněji. Objeví se v pohádce, komedii nebo televizní inscenaci, divák si je zapamatuje, ale jejich jméno mu často uniká. Josef Pehr patřil právě k nim. Nebyl typem hvězdy, kolem které by se všechno točilo. Přesto měl zvláštní dar. Dokázal i menší postavě dát výraz, rytmus a lidskost.
Mnozí si ho vybaví jako dudáka z pohádky Byl jednou jeden král…, která pracuje s motivem známého příběhu o soli. V paměti diváků tak zůstal spojený s filmem, který se v českých domácnostech opakuje už několik generací. Jenže Pehr nebyl jen filmový herec. Byl také loutkoherec, režisér, autor loutkových her a pedagog. A právě tahle kombinace z něj dělala osobnost, která měla větší význam, než by se podle několika televizních repríz mohlo zdát.
Národní divadlo, loutky a dětské publikum
Josef Pehr se narodil v Praze v roce 1919. Herectví studoval na pražské konzervatoři a po válce se postupně dostal k divadlu, které pro mnoho českých herců znamenalo nejvyšší metu. Dlouhá léta působil v činohře Národního divadla, kde vytvořil desítky rolí. Často nešlo o hlavní postavy, ale o role menší, komické a charakterní. Přesně takové, které vyžadují cit pro detail. Herec v nich nemá mnoho prostoru, a právě proto musí umět zaujmout rychle.
Vedle klasického divadla ho ale silně přitahoval svět loutek. A tam byl mimořádně doma. Loutkoherectví pro něj nebylo jen doplňkem herecké práce, ale oborem, kterému dal vlastní energii i tvář. Vystupoval s maňásky pro děti, účinkoval na jevištích, v mateřských školách, na estrádách i v televizi. Dokázal mluvit k dětem tak, aby neměly pocit, že je někdo poučuje. Místo toho je vtahoval do hry.
To je schopnost, která se nedá naučit jen technicky. Dětský divák rychle pozná, když herec hraje přes něj nebo pod něj. Pehr podle dochovaných vzpomínek uměl vytvořit kontakt, který působil živě a bezprostředně. Jeho maňásci nebyli jen rekvizity. Byli partneři. A on s nimi pracoval tak, že před očima dětí opravdu ožívali.
Sláva v rodině měla složitější podobu
Osobní život Josefa Pehra nebyl jednoduchý. Jeho první manželkou byla herečka Luba Skořepová, výrazná osobnost českého divadla a filmu. Jejich vztah ale nevydržel. Později se oženil s herečkou, loutkoherečkou a výtvarnicí Jiřinou Genzerovou. Z tohoto manželství se narodila dcera Jana, později známá jako Jana Krausová.
Právě tady se hercův život propojuje s další výraznou linií české kultury. Jana Krausová se stala herečkou a výtvarnicí, byla manželkou Jana Krause a matkou Davida a Adama Krausových. Zvenčí to může vypadat jako příběh slavné rodiny, kde se talent přirozeně předává z generace na generaci. Ve skutečnosti ale podobné rodinné vazby bývají mnohem křehčí, než jak působí v novinových zkratkách.
Janu Krausovou od dětství výrazně ovlivnil také Vladimír Dvořák, kterého si její maminka vzala později. Pro veřejnost byl Dvořák známý hlavně jako noblesní televizní bavič a moderátor, pro Janu však představoval důležitou mužskou postavu v rodině. Biologickým otcem byl Josef Pehr, ale rodinný život se vyvíjel jinak. A právě v tom je na celém příběhu cítit zvláštní smutek. Slavná jména ještě neznamenají jednoduché vztahy.
Muž, který rozdával smích, sám nesl tíhu
Na jeho osudu je nejvíc zneklidňující kontrast. Byl spojený s dětským publikem, pohádkami, komediálními postavami a loutkami. To všechno jsou světy, které mají v lidech vyvolat bezpečí, lehkost a radost. Jenže jeho vlastní konec byl tragický. Zemřel v srpnu 1986, krátce po svých sedmašedesátých narozeninách. Život ukončil dobrovolně.
U takových informací je potřeba opatrnost. Nejde o bulvární pointu ani o senzaci. Spíš o připomínku, že člověk, který navenek působí jako zdroj humoru a laskavosti, může uvnitř nést věci, které okolí nevidí. U umělců se to často vypráví až zpětně. Dokud jsou na jevišti nebo před kamerou, divák vidí roli. Ne nutně člověka.
Josef Pehr po sobě nezanechal jen filmové výstupy a divadelní role. Zanechal také stopu v českém loutkářství. Učil na DAMU, kde se postupně stal docentem a profesorem. To znamená, že jeho vliv nekončil u diváků, kteří ho viděli v televizi. Pokračoval přes studenty a další generace lidí, kteří se učili pracovat s loutkou, hlasem, pohybem a dětskou pozorností.
Proč se k němu vracet i dnes
Dnešní divák má tendenci pamatovat si hlavně velké filmové tváře. Ty, které mají hlavní role, známé hlášky a neustálé reprízy. Jenže česká filmová a divadelní paměť stojí i na lidech, kteří nebyli každý týden na titulních stranách. Josef Pehr patřil k hercům, kteří drželi pohromadě atmosféru celého příběhu. Bez nich by známé filmy působily chudší.
Jeho práce s loutkami má navíc zvláštní hodnotu. Loutkové divadlo bývá často bráno jako něco menšího, určeného hlavně dětem. Ve skutečnosti vyžaduje obrovskou přesnost. Herec musí zvládnout hlas, rytmus, gesto, timing i kontakt s publikem. A když to dělá dobře, dítě neřeší techniku. Prostě věří, že před ním stojí živá bytost.
Pehrův příběh tak není jen připomínkou známého herce z pohádky. Je to příběh člověka, který dokázal bavit, učit a tvořit, ale jehož vlastní život nebyl tak lehký, jak mohly působit role, které hrál. V české kultuře po něm zůstala stopa, která se neukazuje okázale. Spíš se objevuje pokaždé, když se v televizi znovu objeví stará pohádka, když někdo vzpomene na maňáskové divadlo, nebo když se řekne jméno Jana Krausová.
Za známými tvářemi bývají často příběhy, které nejsou vidět na první pohled. Ten Pehrův je jedním z nich. Neokázalý, pracovitý, talentovaný a ve svém závěru bolestný. O to víc stojí za připomenutí.
Zdroje textu:
