Hlavní obsah

Manžel si každý rok 18. května bral volno. Až jeho sestra mi řekla, že jezdí na hrob ženy

Foto: Magnific

S manželem jsme spolu jednadvacet let a myslela jsem si, že o jeho minulosti vím téměř všechno. Přesto měl jeden zvláštní zvyk, který mi nikdy pořádně nevysvětlil. Každý rok 18. května si bral v práci volno a odjížděl na celý den pryč.

Článek

S Josefem jsem se seznámila, když mi bylo šestatřicet let. On byl o sedm let starší, měl za sebou několik nevydařených vztahů a pracoval jako stavební technik. Já jsem byla rozvedená, vychovávala osmiletou dceru a neměla jsem velkou chuť začínat další vážný vztah. Josef byl ale trpělivý, pozorný a nikdy se nesnažil na nic tlačit. Postupně jsme se sblížili, začali spolu jezdit na výlety a po dvou letech jsme se vzali. Moji dceru přijal za vlastní, pomáhal jí se školou a později ji dokonce doprovázel k oltáři. Vždycky jsem si vážila toho, jak se k nám choval, a považovala naše manželství za klidné a spokojené.

O Josefově minulosti jsme spolu samozřejmě mluvili. Věděla jsem, že měl před naším seznámením dlouholetou přítelkyni, se kterou se nakonec rozešli. Nikdy ale nechtěl zacházet do podrobností. Tvrdil, že některé věci patří minulosti a že je zbytečné se v nich stále vracet. Respektovala jsem to. Sama jsem také neměla potřebu rozebírat každou hádku se svým bývalým manželem. Jen mi nikdy neřekl, že v jeho životě byla žena, kterou si měl vzít a která zemřela za tragických okolností.

Jeden den v roce byl pro něj vždycky nedotknutelný

Poprvé jsem si jeho zvláštního zvyku všimla asi tři roky po svatbě. Bylo 18. května a Josef mi oznámil, že si bere dovolenou, protože se chce setkat s několika bývalými spolužáky. Odjel ráno kolem osmé a vrátil se až večer. Působil unaveně a neměl náladu si povídat. Zeptala jsem se, jak se setkání vydařilo, ale odpověděl jen, že dobře a že je rád, že všechny po dlouhé době viděl.

Podobně to probíhalo i v dalších letech. Někdy tvrdil, že se scházejí v restauraci, jindy že jedou na výlet. Zvláštní bylo, že nikdy nepřinesl žádnou fotografii a nedokázal mi pořádně vyprávět, s kým se vlastně viděl. Když jsem navrhla, že bych příště mohla jet s ním, odpověděl, že jde o jejich starou tradici a že tam partneři nechodí. Nepřipadalo mi správné ho nutit, aby mě bral všude s sebou, a tak jsem se přestala vyptávat.

Letos v květnu jsem ale připravovala rodinnou oslavu narozenin naší vnučky. Termín vycházel právě na osmnáctého a Josef mi okamžitě oznámil, že ten den nemůže. Připomněla jsem mu, že vnučka slaví teprve páté narozeniny a že by bylo hezké, kdybychom byli všichni pohromadě. On ale trval na tom, že má svůj program a že si s vnučkou oslavu vynahradí další den. Poprvé jsme se kvůli jeho pravidelnému odjezdu skutečně pohádali.

Jeho sestra předpokládala, že o všem vím

O několik dní později přijela na návštěvu Josefova starší sestra Alena. Během oběda jsem se zmínila, že manžel opět odjel na setkání spolužáků a že mě mrzí, že kvůli tomu vynechal rodinnou oslavu. Alena se na mě překvapeně podívala a zeptala se, jestli Josef opravdu používá takové vysvětlení. Nechápala jsem, co tím myslí.

Potom mi řekla, že 18. května je výročí úmrtí jeho bývalé snoubenky Anny. Zemřela při dopravní nehodě krátce před plánovanou svatbou, když bylo Josefovi něco přes třicet let. Byli spolu téměř sedm let, měli zařízený společný byt a těšili se na vlastní rodinu. Její smrt ho tehdy velmi zasáhla a několik let se prý nedokázal s nikým vážně sblížit. Alena mi vysvětlila, že Josef každý rok navštěvuje Annin hrob v sousedním kraji, nosí tam květiny a potom chodí na oběd s jejími rodiči.

Zůstala jsem úplně zaskočená. Nešlo jen o to, že měl před naším manželstvím někoho rád. Překvapilo mě, že o tak důležité události dokázal dvacet jedna let mlčet a každoročně si vymýšlel důvod, proč musí odjet z domu.

„Já jsem myslela, že ti to Josef řekl už dávno. Vždyť Anna byla důležitou součástí jeho života,“ řekla mi Alena a bylo vidět, že ji mrzí, co nechtěně prozradila.

Manžel se bál, že bych jeho vzpomínky nepochopila

Když se Josef večer vrátil domů, zeptala jsem se ho přímo, kdo byla Anna. Okamžitě poznal, že něco vím. Nejdřív mlčel, potom se posadil ke kuchyňskému stolu a začal mi vyprávět celý příběh. Přiznal, že se s Annou chtěli vzít a že její smrt pro něj byla jedním z nejtěžších období života. Každý rok za ní jezdí, protože má pocit, že by na ni neměl zapomenout. S jejími rodiči zůstal v kontaktu a považuje je téměř za vlastní rodinu.

Zeptala jsem se ho, proč mi to nikdy neřekl. Odpověděl, že se bál, že bych jeho pravidelné návštěvy hřbitova považovala za důkaz, že stále miluje jinou ženu. Nechtěl prý, abych měla pocit, že s Annou musím soupeřit. Vysvětloval mi, že mě miluje a že naše společné manželství pro něj znamená všechno, ale že zároveň nedokáže vymazat člověka, se kterým kdysi plánoval budoucnost.

Řekla jsem mu, že bych mu nikdy nezakazovala navštěvovat hrob někoho blízkého. Vadilo mi ale, že kvůli tomu celé roky lhal. Kdyby mi pravdu řekl na začátku našeho vztahu, pravděpodobně bych mu nabídla, že za Annou někdy pojedu s ním. Místo toho mi každý rok vyprávěl o spolužácích, kteří možná na žádném setkání ani nebyli.

Josef se mi omluvil. Přiznal, že si během let několikrát říkal, že mi všechno vysvětlí, ale pokaždé se zalekl mé možné reakce. Čím déle mlčel, tím složitější bylo pravdu přiznat. Nakonec se z jeho tajemství stal zvyk, který nedokázal změnit.

Poprvé jsme se o jeho minulosti bavili bez výmluv

Několik následujících týdnů jsme spolu mluvili mnohem otevřeněji než dřív. Josef mi ukázal několik starých fotografií a vyprávěl o době, kdy byl ještě mladý. Překvapilo mě, jak málo jsem o některých částech jeho života věděla. Zároveň jsem pochopila, že jeho vzpomínky na Annu nijak nesnižují to, co jsme spolu za posledních jednadvacet let vybudovali.

Nedávno mi navrhl, že bychom příští rok mohli jet na hřbitov společně. Souhlasila jsem. Ne proto, že bych měla potřebu kontrolovat, co tam dělá, ale protože nechci, aby měl pocit, že přede mnou musí tak důležitou část svého života skrývat.

Přesto mě celá situace stále trochu mrzí. Dvacet jedna let jsem věřila, že se můžeme bavit o všem, a přitom měl manžel jeden den v roce, o kterém mi nikdy neřekl pravdu. Když se mě nedávno zeptal, jestli se na něj ještě zlobím, odpověděla jsem, že už mnohem méně. Jen bych si přála, aby mi věřil natolik, že by se nebál říct ani věci, které nejsou jednoduché. Protože nejhorší pro mě nebylo zjištění, že kdysi miloval jinou ženu. Nejhorší bylo pochopit, že si dvacet jedna let myslel, že bych jeho minulost nedokázala přijmout.

Zdroj: autorský text

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz