Článek
Moje vnučka Ema je nejstarší ze čtyř vnoučat a máme spolu velmi blízký vztah. Když byla malá, často u mě trávila víkendy, pekly jsme spolu, jezdily na výlety a později jsme začaly chodit také do kina. Vždycky jsem si přála, abych jí jednou mohla dát něco hodnotnějšího než jen běžný dárek k narozeninám. Nemám velký důchod a nemohu si dovolit rozdávat desetitisíce, ale věděla jsem, že když budu každý měsíc odkládat několik stovek, časem z toho vznikne částka, která jí může opravdu pomoci.
Když bylo Emě jedenáct let, promluvila jsem si o tom se synem Davidem. Navrhl mi, že založí zvláštní spořicí účet, na který budu peníze posílat. Vysvětlil mi, že účet zatím povede na své jméno a až bude Ema dospělá, peníze jí předá. Připadalo mi to praktické. Syn pracoval v kanceláři, vyznal se v internetovém bankovnictví a já neměla důvod pochybovat o tom, že naše dohoda bude fungovat.
Každý měsíc jsem posílala stejnou částku
Nastavila jsem si trvalý příkaz na 600 korun měsíčně. Peníze odcházely pravidelně a já jsem je považovala za součást svého rozpočtu. Někdy jsem měla vyšší výdaje za léky nebo opravy doma, ale příkaz jsem nikdy nezrušila. Říkala jsem si, že právě pravidelnost je nejdůležitější. Syn mi občas potvrdil, že peníze přišly, a několikrát mi řekl, že je hezké, jak na Emu myslím.
Vnučka o spoření věděla. Neznala přesnou částku, ale několikrát jsme se bavily o tom, na co by jednou mohla peníze použít. Když jí bylo patnáct, začala mluvit o autoškole. Říkala, že by chtěla mít řidičský průkaz co nejdříve, aby mohla sama jezdit do školy a později také do práce. Odpověděla jsem jí, že právě na podobnou věc by se moje úspory mohly hodit.
Když Ema oslavila osmnácté narozeniny, připravila jsem jí malou obálku s dopisem. Napsala jsem do něj, že jsem pro ni sedm let pravidelně spořila a že na účtu by mělo být přes padesát tisíc korun bez započítání případných úroků. Chtěla jsem jí udělat radost a zároveň jí vysvětlit, že jde o peníze, se kterými by měla zacházet rozumně. Ema mě objala a okamžitě začala vyprávět, že si z nich zaplatí autoškolu a zbytek si nechá na vysokou školu.
Syn se najednou začal vymlouvat
O několik dní později jsem Davidovi zavolala a zeptala se, kdy Emě peníze převede. Odpověděl, že se na to podívá během týdne. Když jsem se připomněla znovu, tvrdil, že musí v bance vyřešit nějaké administrativní záležitosti. Potom mi řekl, že by bylo lepší, kdybychom s převodem ještě počkali, protože Ema je mladá a mohla by peníze utratit zbytečně.
To mě překvapilo. Sama jsem mu přece několikrát říkala, že peníze mají být určené právě pro její dospělost. Zeptala jsem se, jestli na účtu skutečně jsou. David se zarazil a odpověděl, že momentálně ne v celé výši. Prý musel před časem část peněz použít a zatím je nestihl vrátit.
Požádala jsem ho, aby mi řekl pravdu. Nakonec přiznal, že spořicí účet před téměř dvěma lety vyčerpal a později zrušil. Peníze použil na rozsáhlejší opravu rodinného auta a několik dalších výdajů. Tehdy měl prý složitější finanční období a potřeboval peníze rychle. Původně předpokládal, že je během několika měsíců vrátí, ale nikdy se mu to nepodařilo.
„Mami, já jsem ty peníze neprohrál ani neutratil za hlouposti. Potřebovali jsme opravit auto, abych mohl jezdit do práce. Myslel jsem, že všechno stihnu doplnit, než bude Emě osmnáct,“ vysvětloval mi.
Vnučku nejvíc mrzelo, že jí otec nic neřekl
Zeptala jsem se syna, proč mi o celé věci neřekl hned. Odpověděl, že se styděl a nechtěl mě zklamat. Připomněla jsem mu, že peníze nebyly určené pro jeho domácnost, ale pro Emu. Kdyby měl finanční problémy, mohl se na mě obrátit a společně bychom se pokusili najít řešení. Místo toho sáhl na peníze, které jsem mu svěřila pro jeho vlastní dceru.
Když se Ema dozvěděla, co se stalo, byla velmi zklamaná. Nešlo jen o autoškolu. Řekla mi, že se těšila, až si sama rozhodne, jak úspory využije, a že měla pocit, že jí babička připravila krásný začátek dospělého života. Najednou zjistila, že peníze vůbec nemá a že jí tatínek celé roky říkal něco jiného, než jaká byla skutečnost.
David se snažil vysvětlovat, že peníze použil na potřeby celé rodiny a že z opraveného auta měla užitek také Ema. Ta mu ale odpověděla, že kdyby věděla, že je rodina v potížích, možná by sama souhlasila s tím, že spoření dočasně použijí. Vadilo jí, že o tom rozhodl bez ní a potom všechno tajil.
Nakonec jsme si společně sedli a domluvili se, že syn Emě celou částku postupně vrátí. Připravil konkrétní splátkový plán a první peníze jí poslal ještě během následujícího měsíce. Nebylo to všechno, ale alespoň začal napravovat to, co udělal. Ema si autoškolu zatím odložila a rozhodla se, že na ni půjde, až bude mít potřebnou částku skutečně k dispozici.
Dnes už mezi námi panují klidnější vztahy, ale důvěra se obnovuje pomalu. Syn mi několikrát opakoval, že jsem zbytečně vyvolala rodinnou hádku kvůli penězům, které stejně plánoval vrátit. Odpověděla jsem mu, že kdybych si byla jistá, že je skutečně vrátí, nemusela bych se ho na ně po sedmi letech vůbec ptát.
Nejvíc mě mrzí, že jsem každý měsíc poctivě odkládala 600 korun ze svého důchodu a myslela na to, jakou bude mít vnučka jednou radost. A když ten okamžik konečně přišel, místo předání úspor jsme museli řešit, proč její vlastní otec peníze utratil a sedm let starou dohodu nedodržel.
Zdroj: autorský text





