Článek
V našem bytovém domě bydlím už sedmnáct let. Je to menší dům se šesti byty a většina sousedů se zná poměrně dobře. Nikdy jsme neměli žádné velké spory, občas si půjčíme nářadí, někdo jinému zalije květiny a když odjíždíme na dovolenou, domluvíme se na vybírání pošty. Proto mi nepřišlo nijak zvláštní, když mě sousedka z druhého patra požádala, jestli bych jí mohla převzít několik balíků. Pracovala v obchodě a často se vracela až večer, zatímco já jsem byla po odchodu do důchodu většinou doma.
Sousedka Lenka byla přibližně o dvacet let mladší než já. Bydlela sama a občas mi vyprávěla, že si přivydělává prodejem oblečení a drobných doplňků na internetu. Nevěděla jsem přesně, co prodává, ale připadalo mi to jako běžná věc. Mnoho lidí dnes obchoduje přes různé internetové stránky a já jsem neměla důvod se o její práci více zajímat.
Z několika zásilek týdně se postupně staly desítky balíků
První měsíc jsem přebírala jeden nebo dva balíčky týdně. Kurýr zazvonil, já zásilku převzala a Lenka si ji večer vyzvedla. Všechno fungovalo bez problémů. Potom ale začalo zásilek přibývat. Někdy mi kurýr přivezl několik krabic najednou a já jsem je musela ukládat do předsíně. Občas jsem o ně zakopávala, protože v menším bytě nebylo moc místa.
Když jsem sousedce naznačila, že už je toho trochu moc, omlouvala se a vysvětlovala, že má momentálně hodně objednávek. Prý jde jen o dočasné období a brzy si dopravu zařídí jinak. Několikrát mi přinesla kávu nebo čokoládu jako poděkování. Nechtěla jsem působit nepříjemně, a tak jsem jí ještě nějakou dobu vyhovovala.
Jednoho dne se ale stalo něco zvláštního. Kurýr mi přivezl balík, na kterém byla jako příjemce uvedena Lenka, ale u adresy bylo napsáno také moje číslo bytu. Myslela jsem si, že jde o chybu, a upozornila jsem na to sousedku. Odpověděla, že je to kvůli tomu, aby kurýři věděli, kde zásilky skutečně přebírat. V tu chvíli jsem tomu nepřikládala význam.
Jednoho odpoledne přišel muž, který po mně chtěl peníze
Všechno se změnilo v září. Bylo kolem čtvrté hodiny odpoledne, když někdo zazvonil. Otevřela jsem a přede dveřmi stál muž přibližně ve čtyřiceti letech. Zeptal se, jestli jsem majitelka internetového obchodu, který prodává značkové boty a kabelky. Odpověděla jsem, že žádný obchod nevlastním a že si mě pravděpodobně s někým spletl.
Muž ale vytáhl z telefonu potvrzení objednávky, na kterém byla uvedena naše adresa. Tvrdil, že před několika týdny zaplatil 6 400 korun za zboží, které nikdy nedostal. Několikrát se pokoušel kontaktovat prodejce, ale nikdo mu neodpovídal. Nakonec se rozhodl přijet osobně na adresu uvedenou v údajích obchodu.
Byla jsem úplně překvapená. Vysvětlila jsem mu, že v bytě žádný obchod neprovozuji a že pouze občas přebírám zásilky pro sousedku. Muž se mě zeptal, jestli se jmenuje Lenka. Když jsem přikývla, bylo jasné, že mluvíme o stejném člověku.
Omluvila jsem se a řekla, že za její podnikání nijak neodpovídám. Doporučila jsem mu, aby svůj problém řešil přímo s prodávající a podle okolností také prostřednictvím banky nebo příslušných institucí. Muž nakonec odešel, ale já jsem měla velmi nepříjemný pocit. Nechápala jsem, proč sousedka uvádí naši adresu jako kontaktní místo svého obchodu, aniž bych o tom věděla.
Sousedka přiznala, že moji adresu používala záměrně
Ještě ten večer jsem Lence zavolala. Zeptala jsem se jí, proč na mé dveře chodí lidé, kteří po ní chtějí peníze. Nejdřív tvrdila, že jde o nedorozumění. Potom přiznala, že moje číslo bytu začala uvádět jako místo pro doručování zásilek a některých vratek. Prý to bylo jednodušší, protože je během dne v práci.
Když jsem se jí zeptala, proč se na naši adresu obracejí také nespokojení zákazníci, řekla, že se jí poslední dobou nedaří plnit některé objednávky včas. Několik lidí prý žádá vrácení peněz, ale ona momentálně nemá dostatek hotovosti, aby všechno vyřešila okamžitě.
„Já jsem přece nevěděla, že sem budou jezdit osobně. Chtěla jsem jen, aby mi někdo přebíral zásilky,“ vysvětlovala mi. Odpověděla jsem jí, že tím, že uvádí moje číslo bytu jako kontaktní adresu pro zákazníky, mě staví do situace, která s obyčejnou sousedskou pomocí nemá nic společného.
Požádala jsem ji, aby moje údaje okamžitě přestala používat a zařídila si vlastní způsob doručování. Také jsem jí oznámila, že už pro ni žádné další zásilky přebírat nebudu. Lenka se urazila a tvrdila, že ji nechávám ve složité situaci právě ve chvíli, kdy nejvíc potřebuje pomoc.
O několik dní později u mě zazvonila další žena, která měla podobný problém s nedodanou objednávkou. Tentokrát jsem jí pouze vysvětlila, že s obchodem nemám nic společného. Potom jsem kontaktovala sousedku znovu a trvala na tom, aby moje adresa přestala být uvedená v jejích zákaznických údajích. Také jsem si pro vlastní potřebu uschovala zprávy, v nichž jsme se o původním přebírání balíků domlouvaly.
Od té doby uplynulo několik měsíců. Lenka v domě stále bydlí, ale naše vztahy jsou velmi chladné. Zásilky už jí nepřebírám a pokud se u dveří objeví kurýr, vysvětluji mu, že musí kontaktovat přímo adresáta.
Dřív jsem si myslela, že převzít sousedovi balíček je jedna z nejjednodušších forem pomoci. Nikdy mě nenapadlo, že z několika krabic v předsíni může vzniknout situace, kdy mi u dveří zvoní cizí lidé a požadují tisíce korun za věci, které jsem nikdy neprodávala.
Zdroj: autorský text





