Hlavní obsah

Muži bez domova jsem koupila oběd za 165 Kč. O 2 týdny později mi vrátil peněženku s 3 200 korunami

Foto: magnific

Před menším obchodním centrem pravidelně sedával muž, který kolemjdoucí prosil o drobné. Většinou jsem ho jen pozdravila, ale jednoho chladného odpoledne jsem se ho zeptala, jestli nemá hlad.

Článek

Do obchodního centra na okraji našeho města jezdím většinou jednou týdně. Je tam supermarket, lékárna, drogerie a několik menších obchodů, takže si obvykle zařídím všechno najednou. Před bočním vchodem už delší dobu sedával starší muž s několika taškami. Mohlo mu být něco přes padesát, ale těžko se to odhadovalo. Měl prošedivělý plnovous, starou bundu a většinou před sebou kelímek na drobné. Někteří lidé mu něco dali, jiní kolem něj rychle prošli. Já jsem mu občas vhodila několik korun, ale většinou jsem spěchala a nijak zvlášť jsem se nad jeho situací nezamýšlela.

Jednou v listopadu bylo velmi chladno a drobně pršelo. Když jsem vycházela z obchodu, muž seděl na svém obvyklém místě a třásl se zimou. Zeptala jsem se ho, jestli nepotřebuje něco k jídlu. Nejdřív odpověděl, že by mu stačily nějaké drobné, ale když jsem nabídla teplou polévku nebo hotové jídlo, souhlasil. V malém bistru jsem mu koupila porci guláše s pečivem a kávu. Celkem jsem zaplatila 165 korun. Přinesla jsem mu jídlo ven, protože nechtěl nechat svoje věci bez dozoru.

Vyprávěl mi, proč se ocitl na ulici

Když jsem mu předávala jídlo, několikrát mi poděkoval. Řekl mi, že se jmenuje Milan a že dřív pracoval jako skladník. Přišel o zaměstnání, později o bydlení a po několika nepovedených pokusech se mu už nepodařilo vrátit do běžného života. Nevím, kolik z jeho vyprávění byla úplná pravda, a ani jsem neměla potřebu to zjišťovat. V tu chvíli přede mnou stál člověk, který měl hlad a kterému jsem mohla koupit oběd.

Zeptala jsem se ho, jestli využívá nějakou pomoc nebo noclehárnu. Odpověděl, že někdy ano, ale že se snaží najít stabilnější řešení. Potom se mě zeptal, jestli mi může nějak pomoci na oplátku. Usmála jsem se a řekla mu, že opravdu nic nepotřebuji. Rozloučili jsme se a já šla domů. Na celou příhodu jsem vzpomínala jen občas, většinou když jsem kolem místa znovu procházela.

Asi o dva týdny později jsem se do obchodního centra vrátila. Potřebovala jsem vyzvednout léky a potom nakoupit několik věcí na víkend. V peněžence jsem měla přes tři tisíce korun, protože jsem předtím vybírala hotovost na zaplacení drobné opravy doma. Když jsem vyšla z lékárny a chtěla zaplatit v drogerii, zjistila jsem, že peněženku nemám. Prohledala jsem kabelku, všechny kapsy a potom se vrátila do lékárny. Nikde nebyla.

Začala jsem být nervózní. V peněžence jsem měla občanský průkaz, platební kartu, kartičku pojištěnce a hotovost. Napadlo mě, že jsem ji mohla někde upustit nebo mi vypadla při vytahování telefonu. Vrátila jsem se stejnou cestou, několikrát prošla parkoviště a nakonec se zeptala pracovnice informačního pultu, jestli někdo něco nenašel.

Peněženku přinesl člověk, od kterého by ji někteří lidé nečekali

Pracovnice se mě zeptala, jak peněženka vypadá a jaké v ní mám doklady. Když jsem všechno popsala, vytáhla ji ze zásuvky a požádala mě o ověření totožnosti. Řekla mi, že ji před necelou hodinou přinesl muž, který pravidelně sedává před obchodním centrem. Našel ji na lavičce u vchodu a místo aby ji nechal ležet, předal ji pracovníkovi ostrahy.

Okamžitě jsem poznala, o kom mluví. Peněženku jsem otevřela a zjistila, že v ní nic nechybí. Byly tam všechny doklady, karta i celých 3 200 korun v hotovosti. Několik minut jsem jen překvapeně stála. Potom jsem se rozhodla jít za Milanem a poděkovat mu osobně.

Seděl na svém obvyklém místě. Když mě uviděl, usmál se a zeptal se, jestli už mám peněženku. Přikývla jsem a poděkovala mu. Řekla jsem, že mi ušetřil spoustu starostí a že bych mu ráda dala něco za odměnu. Vytáhla jsem dvousetkorunu, ale on ji nejdřív nechtěl přijmout.

„Vy jste mi tehdy koupila oběd, i když jste nemusela. Já jsem jen udělal to, co se má,“ odpověděl mi. Nakonec jsem ho přemluvila, aby peníze přijal alespoň na další jídlo. Vysvětlila jsem mu, že kdyby peněženku neodevzdal, musela bych řešit ztracené doklady a platební kartu. Jeho pomoc pro mě tedy měla mnohem větší hodnotu než dvě stě korun.

Od té doby se na stejném místě pravidelně zdravíme

Od té doby se s Milanem občas zastavím na krátký rozhovor. Někdy mu koupím kávu, jindy se jen zeptám, jak se má. Netvrdím, že jsem mu změnila život, ani si nemyslím, že jeden oběd může vyřešit problémy člověka bez domova. Jen jsem si uvědomila, jak snadno si o lidech vytváříme představy podle toho, kde sedí nebo jak vypadají.

Když jsem doma vyprávěla, co se stalo, manžel mi řekl, že jsem měla obrovské štěstí. Souhlasila jsem. Peněženku mohl najít kdokoliv a vůbec se ke mně nemusela vrátit. Jen mě napadlo, že muž, kterému jsem před dvěma týdny koupila teplý oběd, mohl moje peníze použít na spoustu vlastních potřeb. Místo toho odnesl celou peněženku i s doklady tam, kde věděl, že ji mohu najít.

Zdroj: autorský text

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz