Hlavní obsah

Za spolužáka jsem zaplatila 390 korun na školní výlet. Jeho maminka mi řekla, že jsem ho ponížila

Foto: Magnific

Když jsem se dozvěděla, že jeden z vnukových spolužáků nejede na školní výlet, protože jeho rodina nemá peníze na příspěvek, nabídla jsem pomoc. Zaplatila jsem 390 korun a byla ráda, že se chlapec může přidat k ostatním dětem.

Článek

Můj jedenáctiletý vnuk Jakub chodí do páté třídy a velmi rád jezdí na školní výlety. Každý rok se těší, kam pojedou, co uvidí a s kým bude sedět v autobuse. Letos na jaře plánovala jeho třída jednodenní výlet do zábavního a vzdělávacího areálu. Cena byla 390 korun za dítě, včetně dopravy a vstupného. Dcera mi o něm vyprávěla během víkendové návštěvy a zmínila se, že některým rodičům se částka zdá vysoká. Připadalo mi to pochopitelné, protože pokud má rodina několik dětí, podobné výdaje se rychle nasčítají.

O několik dní později mi Jakub řekl, že jeho kamarád Daniel na výlet nepojede. Zeptala jsem se proč a vnuk odpověděl, že prý nemají doma peníze. Bylo mi to líto, protože jsem věděla, že Daniel s Jakubem kamarádí už od první třídy. Chodili spolu na hřiště a několikrát byl u nás doma. Napadlo mě, že bych mohla výlet zaplatit za něj. Pro mě by 390 korun nebyla zásadní částka, zatímco pro chlapce by to znamenalo, že může strávit den se spolužáky.

Chtěla jsem pomoci, ale nepromyslela jsem všechno

Zeptala jsem se Jakuba, jestli by měl Daniel o výlet zájem. Odpověděl, že ano, ale že maminka mu řekla, že letos nemohou platit další školní akce. Poprosila jsem proto dceru, aby se zkusila domluvit s třídní učitelkou, zda bych mohla příspěvek uhradit anonymně. Dcera mi řekla, že to nejspíš nebude problém, a nabídla se, že peníze předá. Jenže já jsem se rozhodla zajít do školy osobně, protože jsem stejně potřebovala Jakuba vyzvednout z družiny.

Ve škole jsem potkala třídní učitelku na chodbě. Vysvětlila jsem jí, že bych ráda zaplatila výlet za Daniela, protože mi vnuk říkal, že se ho nemůže zúčastnit. Učitelka byla překvapená a poděkovala mi. Jenže kolem nás právě procházelo několik dětí, včetně samotného Daniela. Když zaslechl svoje jméno, zastavil se. Učitelka mu řekla, že už se nemusí bát a že výlet má zaplacený.

Daniel zčervenal a rychle odešel. V tu chvíli jsem si neuvědomila, že se mohl cítit nepříjemně. Myslela jsem jen na to, že bude mít radost. Teprve večer mi Jakub řekl, že se o celé věci začali bavit někteří spolužáci. Jeden chlapec prý Danielovi řekl, že má štěstí, když za něj platí cizí babičky. Jiná spolužačka se ptala, jestli jeho rodiče nemají vůbec žádné peníze.

Maminka mi zavolala a požádala, abych už nic podobného nedělala

Asi o tři dny později mi zazvonil telefon. Volala Danielova maminka, kterou jsem do té doby znala jen od vidění. Nejdřív se představila a potom mi řekla, že se mnou potřebuje mluvit o výletu. Poděkovala za ochotu, ale zároveň mi vysvětlila, že Daniel přišel domů velmi rozrušený. Několik dětí se ho prý začalo ptát na rodinné peníze a on měl pocit, že se mu ostatní posmívají.

Řekla mi, že jejich finanční situace není jednoduchá, protože je momentálně sama na dvě děti, ale že to neznamená, že by chtěla, aby její syn přijímal peníze od cizích lidí. Navíc se o celé věci dozvěděla až od něj, nikoliv od školy. Přiznala jsem, že mě to mrzí a že jsem nechtěla nikoho zahanbit. Vysvětlila jsem jí, že jsem původně chtěla příspěvek uhradit anonymně, ale nešťastně jsem se o tom zmínila ve chvíli, kdy kolem procházely děti.

„Já vím, že jste to myslela dobře. Jenže můj syn teď musí celé třídě vysvětlovat, proč za něj platila babička jeho kamaráda,“ řekla mi. V tu chvíli jsem pochopila, že i dobrý úmysl může člověku způsobit nepříjemnosti, pokud není dostatečně promyšlený.

Nakonec jsme našly řešení, které vyhovovalo oběma

Navrhla jsem Danielově mamince, že jí peníze nechám jako bezúročnou půjčku, kterou mi může vrátit, až bude chtít. Nešlo mi o vrácení částky, ale chtěla jsem jí dát možnost, aby neměla pocit, že je na někom závislá. Ona ale řekla, že výlet nakonec zaplatí sama. Dohodly jsme se, že mi 390 korun pošle následující měsíc a že Daniela necháme na výlet jet bez dalších debat.

Peníze mi skutečně přišly. Maminka mi k nim připojila krátkou zprávu, že děkuje za dobrou vůli a že se nezlobí. Já jsem jí odpověděla, že si vážím její otevřenosti a že mě mrzí, jak celá situace dopadla. Jakub s Danielem na výlet nakonec jeli společně a podle vnukova vyprávění si ho užili.

Od té doby jsem si několikrát vzpomněla na to, jak snadno člověk přehlédne pocity druhých, když je přesvědčený, že pomáhá. Mně připadalo samozřejmé zaplatit za dítě školní výlet. Jenže Daniel nechtěl být tím, za koho platí cizí babička, a jeho maminka nechtěla, aby se o jejich finančních problémech dozvěděla celá třída. Příště bych podobnou pomoc nabízela nejdřív rodiči nebo přímo škole a trvala na tom, aby všechno proběhlo diskrétně. Dobrý úmysl totiž nestačí, pokud se kvůli němu někdo jiný musí stydět.

autorský text

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz