Článek
Když člověk jede autem do obchodního centra, do historického centra Prahy nebo na několik hodin na kulturní akci, s placeným parkováním tak nějak počítá. Je to jeho rozhodnutí a může si vybrat jinou dopravu, jiné místo nebo jednoduše nikam nejet. Nemocnice je podle mě úplně jiný případ. Lidé tam většinou nejezdí proto, že by si chtěli zpříjemnit odpoledne. Jedou na vyšetření, vezou nemocného rodiče, čekají na dítě po zákroku nebo navštěvují někoho, kdo může ležet na oddělení týdny. Přesto může být parkovací automat jedna z prvních věcí, kterou musí po příjezdu řešit. A čím déle u svého blízkého zůstanou, tím vyšší účet je může čekat.
Jedna návštěva rodinu nezruinuje. Deset už může být znát
Samozřejmě lze namítnout, že padesát, sto nebo dvě stě korun není částka, kvůli které by se měl hroutit rodinný rozpočet. Jenže právě tady podle mě vzniká největší chyba celé debaty. Nemoc člověka se málokdy vejde do jedné návštěvy. Pokud je někdo hospitalizovaný několik týdnů, rodina za ním může jezdit obden nebo dokonce každý den. K tomu připočítejme benzín, někdy delší cestu z jiného města, jídlo během dne a případně další výdaje spojené s nemocí. Parkovné potom není jednorázová stokoruna. Za měsíc se z něj mohou stát tisíce.
Situace se navíc netýká jen návštěv. Mnoho lidí jezdí do nemocnic opakovaně na kontroly, vyšetření nebo léčbu. Ne každý bydlí ve městě s tramvají před domem a přímým spojením k nemocnici. Pro člověka z menší obce může být automobil prakticky jedinou rozumnou možností, zejména pokud veze staršího člověka, malé dítě nebo pacienta, který nezvládne několik přestupů veřejnou dopravou. Rada, že člověk může nechat auto doma, proto zní jednoduše hlavně tomu, kdo podobnou situaci nikdy řešit nemusel.
Ceníky se liší a někde nemocnice nabízejí úlevy
Bylo by nespravedlivé tvrdit, že všechny nemocnice nastavují parkování stejně. Některá zařízení mají první desítky minut zdarma, další poskytují zvýhodnění držitelům průkazů ZTP, dárcům krve, pacientům docházejícím na určitou léčbu nebo rodinám v mimořádně náročných situacích. Například v Motole fungují podle času příjezdu různě dlouhá bezplatná časová pásma a existují také zvláštní pravidla pro některé pacienty a jejich doprovod. Fakultní nemocnice Brno zase u návštěv hospitalizovaných pacientů v návštěvních hodinách uvádí jednorázové parkovné 50 korun.
To ale nic nemění na širší otázce. Proč je systém tak rozdílný a proč vůbec musí rodina před návštěvou nemocnice studovat ceník parkoviště? V jedné nemocnici může být určitá doba zdarma, jinde se začne platit poměrně rychle. Člověk přitom často nemá možnost vybrat si zařízení podle toho, kde mají nejlevnější parkování. Jede tam, kde jeho blízký leží nebo kam byl poslán na léčbu.
U nemocnice bychom neměli počítat každou minutu
Rozumím argumentu nemocnic. Parkovacích míst není nekonečně mnoho. Kdyby bylo stání zcela zdarma bez jakýchkoliv pravidel, areály by mohli využívat lidé, kteří s nemocnicí nemají nic společného, případně by některá auta blokovala místa celý den. Regulace parkování tedy smysl má. Otázkou je její podoba.
Podle mě je velký rozdíl mezi regulací a systémem, ve kterém se návštěvník začne dívat na hodinky proto, že každých dalších třicet minut znamená další peníze. Představa, že člověk sedí u lůžka nemocné matky a zároveň přemýšlí, zda už nepřekročil zaplacenou dobu parkování, mi připadá absurdní. Stejně jako situace, kdy rodič čeká na dítě po vyšetření, které se protáhne o dvě hodiny, a jeho účet venku mezitím roste.
Nemocnice samozřejmě nejsou provozovateli charitativních parkovišť a jejich areály potřebují určitý řád. Jenže veřejné zdravotnictví by podle mě mělo přemýšlet i nad tím, v jaké situaci se pacient a jeho rodina nacházejí. Nemoc není běžná služba, kterou si člověk naplánuje na úterní odpoledne. Často přichází nečekaně a rodině dokáže během několika dnů úplně převrátit život.
Nejvíce doplatí ti, kteří za nemocným jezdí pravidelně
Největší problém proto nevidím u člověka, který jednou za rok zaplatí za parkování stovku. Problém vidím u rodin dlouhodobě nemocných, seniorů, rodičů hospitalizovaných dětí a lidí, kteří musejí do nemocnice opakovaně. Právě pro ně by měl existovat jednoduchý a automatický systém zvýhodnění, který nebude záviset na tom, zda si někdo předem nastuduje několik stránek ceníku a zjistí, o jakou výjimku může požádat.
Zdravotnictví přitom čím dál více mluví o významu psychické podpory pacientů a kontaktu s rodinou. Těžko se s tím dá nesouhlasit. O to zvláštněji působí situace, kdy na jedné straně chceme, aby rodina s nemocným zůstávala v kontaktu, a na druhé straně může každá delší návštěva znamenat další výdaj.
Parkování zdarma pro všechny není jediným řešením
Nemyslím si přitom, že jediným řešením musí být absolutně bezplatné parkování bez omezení. To by v mnoha velkých nemocnicích velmi pravděpodobně způsobilo ještě větší problém s obsazeností. Mnohem rozumnější by podle mě bylo oddělit běžné krátkodobé stání od parkování lidí, kteří mají pro delší pobyt v nemocnici skutečný důvod.
Pacient, doprovod nebo blízký hospitalizované osoby by mohl mít po potvrzení nemocnicí nárok na výrazně zvýhodněnou sazbu nebo denní strop. U dlouhodobé hospitalizace by mohl existovat několikadenní či měsíční tarif. Některé nemocnice už určité úlevy používají, což jen ukazuje, že podobný systém není nereálný. Smyslem nemá být otevřít nemocniční areály jako bezplatná parkoviště pro celé okolí. Smyslem je přestat zacházet stejně s někým, kdo si u nemocnice odstavil auto, a s člověkem, který přijel za vlastním dítětem nebo rodičem na lůžkovém oddělení.
Placené parkování před supermarketem člověk může odmítnout tím, že příště nakoupí jinde. Nemocnou maminku ale do jiné nemocnice nepřestěhujete jen proto, že je tam levnější parkoviště. A právě proto bychom měli být při nastavování těchto poplatků mnohem citlivější. Nemoc sama o sobě přináší rodinám dost starostí. Parkovací automat před nemocnicí by neměl být další z nich.
