Článek
Ten nápad přišel od kamarádů
Dostali jsme ho k výročí. Luxusní párová erotická masáž v salonu, kam bych já sama nikdy nešla. Ne proto, že bych byla puritánka. Spíš jsem na takové věci vždycky koukala z bezpečné vzdálenosti. Jako na něco, co dělají jiní lidé. Sebevědomější. Uvolněnější. Možná trochu šílenější.
Když jsme voucher rozbalili, Honza se rozesmál.
„Tak to bude jízda,“ řekl.
Já se smála taky, ale cítila jsem, jak mi hoří uši. Byli jsme spolu jedenáct let. Měli jsme se rádi, doma fungovali, nehádali se víc než ostatní. Jen v intimitě už to bylo poslední dobou takové… předvídatelné. Ne špatné. Spíš stejné.
A stejnost umí být po letech docela tichá.
Objednali jsme se až po několika týdnech. Den předtím jsem si holila nohy s pečlivostí, která mě samotnou rozčilovala. Honza dělal vtipy, že konečně dostaneme odborné školení. Já na něj sykla, ať nemluví jako puberťák, ale pravda byla, že jsem byla nervózní možná víc než on.
Salon byl čistý, voňavý, dražší, než bych čekala. Žádné laciné červené závěsy. Spíš tlumené světlo, čaj, ručníky složené do komínků a žena na recepci, která se tvářila tak normálně, až mě to uklidnilo.
„Kdykoliv můžete říct, že něco nechcete,“ řekla nám.
Ta věta mi utkvěla.
Možná proto, že doma jsme si ji neříkali skoro nikdy.
Nešlo o masáž, ale o to, jak se díval
Nebudu popisovat detaily. Jednak nechci a jednak o ně vlastně nejde. Bylo to zvláštní. Ze začátku trapné, pak příjemné, pak zase trapné. Smála jsem se moc nahlas, protože nevím, co dělat s nervozitou. Honza byl překvapivě tichý.
V jedné chvíli jsem se na něj podívala a něco se ve mně hnulo.
Nebyl to žárlivý vztek. Ani stud. Spíš mě zarazilo, jak uvolněně působí, když se ho někdo dotýká bez našich domácích nánosů. Bez seznamu nákupů. Bez toho, že předtím zapomněl vynést koš. Bez mých povzdechů a jeho obranných vtípků.
Najednou jsem ho viděla jako muže.
Ne jako manžela, který nechává ponožky vedle postele.
A došlo mi, jak dlouho jsem se na něj takhle nedívala.
Jenže pak přišla druhá věc. Honza se díval na mě. Ne hladově, ne jako ve filmu. Spíš překvapeně. Jako by mě taky chvíli nepoznával.
Po masáži jsme seděli v malé odpočívárně, pili vodu s citronem a měli na sobě župany. Normálně bych asi řekla nějaký vtip, jen aby nebylo ticho. Tentokrát jsem mlčela.
Honza se zeptal: „Jsi v pohodě?“
A já místo slušného „jo“ řekla: „Já nevím.“
Tím to začalo.
Domů jsme se vrátili víc odhalení než tam
V autě jsme se nejdřív bavili opatrně. Co bylo divné. Co bylo příjemné. Co bychom znovu nechtěli. Jenže pak z Honzy vypadlo, že si při té masáži uvědomil, jak moc mu chybí, abych po něm toužila. Ne aby byl doma užitečný. Ne aby byl táta, řidič, opravář a člověk na těžké tašky. Abych ho chtěla.
Bolelo mě to, protože jsem se v tom poznala.
Řekla jsem mu zase já, že mi chybí, aby se mě dotýkal bez toho, že to hned někam spěje. Že někdy uhýbám ne proto, že bych ho nechtěla, ale protože mám pocit, že jakýkoliv dotek večer znamená očekávání. A že už jsem tak unavená z role ženy, která má být buď dostupná, nebo protivná, že radši vypnu celé tělo.
Honza dlouho nic neříkal.
Pak jen řekl: „To jsem nevěděl.“
„Já vím,“ odpověděla jsem. „Já ti to taky neřekla.“
Ten zážitek nám nepřinesl okamžitou vášeň. Spíš nám rozkopal koberec, pod který jsme roky zametali všechno, co bylo nepohodlné. Najednou jsme museli mluvit o tom, že se doma míjíme. Že jsme si zvykli být vedle sebe slušní, ale ne úplně živí. Že jsme si přestali říkat, co se nám líbí, protože jsme se báli, že druhý uslyší hlavně kritiku.
Večer doma jsme seděli v kuchyni v teplákách a jedli chleba se sýrem. Po tom všem úplně obyčejný konec dne. Jenže něco bylo jiné.
Honza se mě zeptal, jestli mě může obejmout.
Dřív by to možná znělo směšně. Vlastního muže se přece neptáte na objetí. Jenže mně se v tu chvíli ulevilo.
Přikývla jsem.
Od té doby nejsme žádný odvážný pár z reklamního letáku. Nezačali jsme chodit po salonech každý měsíc a neděláme ze svého manželství experiment. Ale ta jedna návštěva nám ukázala, že naše těla nejsou problém.
Problém bylo ticho kolem nich.
A taky to, že jsme se jeden druhého přestali ptát. Co chceš? Co už nechceš? Co ti chybí? Co ti vadí? Co se bojíš říct, protože by to mohlo znít hloupě?
Erotická masáž měla být jen zážitek.
Nakonec nám připomněla, že blízkost není samozřejmost jen proto, že máte společné příjmení, hypotéku a jedenáct let za sebou.
Někdy se vztah nepřevrátí naruby kvůli cizím rukám.
Ale kvůli větám, které konečně řeknete cestou domů.
