Článek
Už jako dítě jsem věděla, že něco prožívám jinak
Když mi zemřel dědeček, všichni kolem mě plakali. Máma si tiskla kapesník k obličeji, táta mlčky seděl u stolu a moje sestra se mě držela za ruku. Já jsem jen pozorovala, co se děje.
Věděla jsem, že je to smutná událost. Věděla jsem, že bych měla být zasažená. Dědeček byl hodný, vozil mě na kole a dával mi bonbony, které schovával v kapse kabátu. Jenže uvnitř se nic nestalo. Žádná bolest, žádné sevření v krku. Jen prázdný prostor a myšlenka, že už ho neuvidím.
Dlouho jsem si říkala, že jsem necitlivá. Později, když jsem četla různé články a příběhy, začala jsem sama sebe označovat za psychopatku. To slovo mi připadalo tvrdé, ale vystihovalo něco, čeho jsem se bála. Že ve mně chybí část, kterou ostatní mají automaticky.
Naučila jsem se emoce napodobovat. Když někdo plakal, objala jsem ho. Když měl radost, usmála jsem se. Věděla jsem, co se v podobných chvílích očekává. Nebylo to hrané v tom smyslu, že bych chtěla lidi klamat nebo jim ublížit. Jen jsem měla pocit, že všichni dostali návod, podle kterého se žije, a já jsem ho někde ztratila.
Manžela miluji, i když to neumím cítit jako on
S Tomášem jsme spolu patnáct let. Je laskavý, někdy až příliš citlivý. Když se pohádáme, dlouho ho to bolí. Když se narodila naše neteř, brečel dojetím. Když jsem jednou skončila v nemocnici kvůli zápalu plic, spal vedle mé postele na židli a držel mě za ruku, jako bych mu měla každou chvíli zmizet.
Já ho mám ráda. Opravdu.
Jenže když se mě někdy zeptá, jestli jsem šťastná, nevím, co odpovědět. Neznám ten nával radosti, o kterém mluví ostatní. Neznám ani hluboký smutek, který člověka přiková k posteli. Můj svět není černobílý ani tragický. Je spíš tichý a rovný.
Mám ráda, když Tomáš ráno dělá kávu a pokaždé ji nechá o chvíli déle stát, protože ví, že nesnáším vařící nápoj. Mám ráda, když vedle mě večer usne. Mám ráda náš byt, pravidelnost, jeho hlas z vedlejší místnosti, naši společnou nedělní procházku.
Možná to není láska, jakou popisují filmy. Jenže pro mě to je nejbližší věc, kterou znám.
Nikdy jsem mu neřekla, jak často přemýšlím nad tím, jestli jsem „normální“. Bojím se, že by se na mě začal dívat jinak. Že by si vzpomněl na všechny chvíle, kdy jsem neplakala, když on plakal. Na okamžiky, kdy mě objal a já nevěděla, co přesně cítím, jen jsem věděla, že ho nemám odstrčit.
Nechci být zrůda jen proto, že nejsem jako ostatní
Někdy mě lidé unavují tím, jak jistě mluví o pocitech. Řeknou, že mají zlomené srdce, že se radostí nemůžou nadechnout, že by pro někoho zemřeli. Já jim závidím tu jistotu, že sami sobě rozumějí.
Pak ale přijde den, kdy Tomáš onemocní, a já mu uvařím polévku, zajdu pro léky a zruším vlastní plány. Ne proto, že bych cítila paniku. Udělám to, protože nechci, aby mu bylo hůř. Protože jeho nepohodlí pro mě znamená, že je potřeba něco udělat.
A tehdy si říkám, že možná nejsem prázdná. Možná jen moje péče nevypadá tak, jak by lidé čekali.
Nevím, jestli bych někdy měla vyhledat pomoc a přestat se sama označovat slovem, které zní děsivěji, než možná odpovídá pravdě. Vím jen, že nechci nikomu ubližovat. Nechci manipulovat, ničit, využívat druhé. Chci žít klidně, být Tomášovi dobrou partnerkou a nepředstírat před sebou, že prožívám něco, co neznám.
Možná nejsem žena bez emocí.
Možná jen neumím své pocity poznat a pojmenovat tak rychle jako ostatní.
A přesto, když večer ležím vedle manžela, poslouchám jeho pravidelný dech a vím, že ráno zase vstanu do našeho obyčejného života, cítím něco, co se štěstí možná podobá nejvíc.
Ne výbuch radosti.
Spíš tiché vědomí, že právě tady chci být.
