Článek
Nikdy jsem si nemyslela, že se mi to může stát
Když se narodila naše první dcera Eliška, změnil se mi svět. Byla jsem unavená, rozbolavělá a často vyděšená, ale láska k ní přišla hned. Stačilo, aby se na mě podívala, a měla jsem pocit, že se mi v hrudi otevřelo místo, o kterém jsem do té doby nevěděla.
O tři roky později se narodil Matěj. Těhotenství bylo těžké, porod ještě horší. Domů jsem se vrátila vyčerpaná, s pocitem, že jsem selhala už na startu. Všichni říkali, jak máme krásného chlapečka. Já se usmívala, děkovala a čekala, až přijde ta vlna něhy, kterou jsem znala od Elišky.
Jenže nepřišla.
Starala jsem se o něj. Krmila ho, přebalovala, nosila v noci po bytě, když plakal. Nikdy jsem mu vědomě neublížila. Jen jsem uvnitř necítila to, co jsem si myslela, že cítit musím. Spíš únavu, povinnost a stud.
Říkala jsem si, že je to šestinedělí. Pak že je to nevyspání. Potom že je náročné období. Jenže roky ubíhaly a já si pořád musela přiznávat něco, co se mámě nesmí říct nahlas.
K Elišce mě to táhlo samo. K Matějovi jsem šla často jen proto, že jsem věděla, že bych měla.
Za svoje pocity se nenávidím
Matěj je dnes sedmiletý kluk. Není zlý. Jen je hlučný, prudký, pořád v pohybu. Když se raduje, křičí. Když se zlobí, bouchá dveřmi. Když něco chce, neumí čekat. Vím, že je to dítě. Vím, že za mnohé nemůže. Přesto se přistihuji, že jsem s ním podrážděná dřív, než vůbec něco udělá.
Eliška přijde ze školy, položí mi hlavu na rameno a já ji obejmu přirozeně. Matěj ke mně přiběhne, narazí mi loktem do břicha a chce se mazlit taky. A já vteřinu ztuhnu. Jen vteřinu. Ale on ji možná cítí.
To mě ničí nejvíc.
Jednou mi řekl: „Mami, ty máš radši Elišku, viď?“
Stála jsem u linky s mokrýma rukama a měla jsem pocit, že se mi zastavilo srdce. Okamžitě jsem řekla, že ne. Že je miluju oba. Že se mu to jen zdá.
Ale v noci jsem seděla v koupelně na zemi a brečela tak tiše, aby mě nikdo neslyšel. Protože děti někdy pojmenují pravdu dřív, než ji dospělí unesou.
Nechci být taková matka. Nechci, aby si můj syn odnesl do života pocit, že musí o lásku prosit hlasitěji než jeho sestra. Nechci, aby jednou vzpomínal na dětství a viděl mámu, která se na něj usmívala trochu pozdě.
Učím se ho milovat nahlas
Začala jsem chodit k terapeutce. Poprvé jsem tu větu řekla cizímu člověku nahlas: „Myslím, že jedno své dítě nemiluju tak snadno jako druhé.“ Čekala jsem odsouzení. Místo toho se mě zeptala, co se dělo v době, kdy se Matěj narodil.
A já začala vyprávět. O strachu, bolesti, samotě, hádkách s manželem, o tom, jak jsem byla po porodu měsíce prázdná a všichni kolem čekali, že budu šťastná. Možná se mi tehdy něco zavřelo. Ne vůči Matějovi schválně. Jen jsem se zavřela celá.
Neomlouvá mě to. Ale pomáhá mi to pochopit, že chlad není rozsudek. Je to něco, s čím se dá pracovat, pokud před tím člověk nepřestane utíkat.
Dnes se snažím Matěje víc vidět. Ne jen jeho hluk, rozházené věci a výbuchy. Ale i to, jak mi nosí obrázky, jak se směje s pusou dokořán, jak mi večer šeptá, že chce ještě jednu pusu. Někdy ji dám lehce. Někdy se musím nadechnout. Ale dám ji.
Možná nikdy nebudu matka z krásných příběhů, která rozdává stejnou něhu bez námahy. Možná budu vždycky žena, která se musí u jednoho dítěte učit cestu pomaleji.
Ale chci po ní jít.
Protože Matěj si nezaslouží mámu, která se schovává za vlastní stud. Zaslouží si mámu, která si přizná pravdu a udělá všechno pro to, aby ho její vnitřní zima nepálila celý život.
