Článek
Zpočátku jsem si myslela, že má jen zvláštní humor
Když mě Adam poprvé vzal mezi své přátele, byla jsem nervózní, ale těšila jsem se. Měl kolem sebe skupinu lidí z vysoké školy, kteří se pravidelně scházeli v barech, jezdili na hory a řešili práci, politiku i plány do budoucna. Připadali mi sebejistí, rychlí a trochu nedostupní.
Chtěla jsem zapadnout. Usmívala jsem se, poslouchala a občas se přidala do rozhovoru. Když přišla řeč na cestování, zmínila jsem, že jsem jako dítě jezdila s rodiči pod stan a že mi to dodnes připadá lepší než drahé hotely.
Adam se zasmál.
„Katka je v tomhle jednoduchá duše,“ řekl. „Stačí jí spacák a buřt.“
Ostatní se zasmáli taky. Já se přidala, protože jsem nechtěla vypadat dotčeně. Jenže uvnitř mě píchlo. Ne kvůli tomu, že by mě nazval jednoduchou. Spíš kvůli tomu, jak samozřejmě to řekl. Jako by o mně mluvil, ne se mnou.
Doma jsem mu naznačila, že mi to nebylo příjemné. Pokrčil rameny a řekl, že si musím zvyknout, že jeho kamarádi si ze sebe dělají legraci.
„Nemůžeš se urážet kvůli každé blbosti,“ dodal.
A já si tehdy opravdu řekla, že asi přeháním.
Jedna poznámka střídala druhou, až jsem přestala mluvit
Jenže podobných „blbostí“ přibývalo. Když jsem neznala nějaký film, který všichni probírali, Adam pronesl, že já mám radši věci, u kterých se nemusí tolik přemýšlet. Když jsem se spletla v názvu restaurace, opravil mě tak, že se ostatní otočili.
„Tohle si radši nepamatuj,“ řekl pobaveně. „Stejně bys tam nepoznala ani menu.“
Nešlo o jednu velkou urážku. Byly to malé špendlíky, které se mi zabodávaly pokaždé, když jsem se pokusila být součástí jeho světa. Nejhorší bylo, že je uměl schovat do úsměvu. Kdykoliv jsem se zatvářila vážně, hned přišlo: „Ježiš, vždyť si dělám srandu.“
Postupně jsem se začala hlídat.
Před setkáním s jeho přáteli jsem si v hlavě několikrát přehrávala, co řeknu. Nakonec jsem většinou neřekla nic. Seděla jsem vedle Adama, přikyvovala, smála se ve správnou chvíli a doufala, že si nikdo nevšimne, jak moc bych nejradši odešla.
Jednou se mě jeho kamarádka zeptala na mou práci. Chtěla jsem jí popsat projekt, na kterém jsem několik měsíců dělala a měla z něj radost. Adam mě ale přerušil dřív, než jsem se dostala k pointě.
„Ona je hrozně skromná,“ řekl. „Ale hlavně proto, že kdyby měla mluvit o práci déle než dvě minuty, sama se v tom zamotá.“
Nevím, jestli se zasmáli všichni. Pamatuju si jen, že jsem sklopila oči ke sklenici a cítila, jak mi hoří tváře.
Večer jsem mu řekla, že mě ponížil. On se na mě podíval unaveně, jako bych mu přidělávala zbytečný problém.
„Kateřino, ty prostě nejsi na tuhle partu,“ prohlásil. „Neber to osobně. Někteří lidé mají jiné tempo.“
Ta věta ve mně zůstala mnohem déle než všechny jeho vtipy.
Nechci se vedle něj zmenšovat, aby měl větší prostor
Od té doby se na setkání s jeho přáteli vymlouvám. Jsem unavená, mám práci, bolí mě hlava. Adamovi to zřejmě vyhovuje. Jednou dokonce řekl, že aspoň nemusí hlídat, jestli se tam necítím „mimo“.
Možná čekal, že se urazím. Jenže já jsem už byla spíš smutná.
Nejhorší je, že jsem si začala jeho hlas nosit i do vlastního života. Když mám něco říct na poradě, napadne mě, jestli nebudu znít hloupě. Když mi zavolá kamarádka a zeptá se na názor, nejdřív přemýšlím, jestli ho mám vůbec právo mít.
Přitom před Adamem jsem taková nebyla. Neměla jsem pocit, že musím být nejchytřejší v místnosti. Ale věděla jsem, že můžu mluvit, aniž by mě někdo potřeboval srazit, aby se sám cítil výš.
Nedávno mě pozval na další večer s přáteli. Automaticky jsem chtěla odmítnout. Pak jsem se ale zastavila a řekla mu, že nepůjdu, pokud se mnou bude znovu mluvit jako s někým, koho se musí stydět ukazovat.
Adam se zasmál. Prý zase dramatizuji.
Tentokrát jsem se ale nezasmála s ním.
Nevím, jestli náš vztah vydrží. Vím jen, že láska nemá člověka naučit mlčet. Nemá z něj udělat hosta ve vlastním životě, který se bojí promluvit, aby nebyl zase terčem.
A já už nechci být Kateřina, která se zmenší pokaždé, když se vedle ní objeví muž, kterého miluje.
