Nedorozumění s dispečery poslalo Boeing 707 pod minimální výšku. Náraz do hory zabil všech 188 lidí

Je nedělní noc 3. srpna 1975 a na pařížském letišti Le Bourget panuje rušná letní atmosféra. Do čtyřmotorového Boeingu 707-321C společnosti Trans Mediterranean Airways, který si pro tento charterový let pronajala národní letecká společnost Royal Air Maroc, nastupuje 181 cestujících. Jde převážně o marocké pracující žijící ve Francii, kteří se svými rodinami a dětmi míří na zaslouženou letní dovolenou do rodné vlasti. Spolu se sedmi členy posádky je na palubě celkem 188 lidí. Letadlu velí zkušení piloti a cílem cesty je letiště Inezgane u Agádíru na jihozápadním pobřeží Maroka.

Přelet nad Středozemním mořem a Severní Afrikou probíhá zcela bez komplikací. Problémy nastávají až ve chvíli, kdy se obří stroj začíná přibližovat k cílové destinaci. V oblasti Agádíru se totiž z Atlantského oceánu přivalila hustá mlha a nízká oblačnost, která zcela zahalila pobřežní nížinu i přilehlé kopce pohoří Atlas. Letiště Inezgane navíc v té době nedisponuje moderním přesným přistávacím systémem. Piloti se tak musejí spoléhat pouze na všesměrový radiomaják a navigační pokyny z věže.

Krátce po čtvrté hodině ranní navazuje posádka kontakt s řízením letového provozu v Agádíru a začíná připravovat přiblížení na přistání. V té době panuje nad letištěm téměř nulová viditelnost a nízké mraky visí velmi blízko nad zemí. Piloti dostávají pokyn klesat a zahajují standardní manévr pro přiblížení od severovýchodu, který vyžaduje přelet nad radiomajákem a následnou zatáčku nad mořem.

Na rovinu, v ten moment se v kabině rozbíhá nebezpečný scénář. Při klesání skrz hustý mrakoklín dochází k osudovému nedorozumění mezi posádkou a pozemním dispečerem ohledně přesné polohy letadla a povolené minimální výšky. Piloti se v domnění, že už překonali horský hřeben a nacházejí se blíže k pobřeží, rozhodnou pokračovat v klesání pod bezpečnou výškovou hranici. Vědomí, že přistávají v náročném terénu bez vizuálního kontaktu s dráhou, vytváří v kokpitu obrovský tlak.

Je 04:28 ráno. Boeing 707 klesá hustou mlhou ve výšce přibližně 700 metrů nad mořem rychlostí přes tři sta kilometrů za hodinu. Piloti se soustředí na přístroje a očekávají, že každou vteřinou prorazí spodní základnu mraků a spatří světla přistávací dráhy. Místo dráhy se však před nimi v černočerné tmě náhle vynoří temná silueta skalnatého vrcholu.

Těsně před nárazem pravé křídlo a jeden z motorů zavadí o horský hřeben u obce Aourir, přibližně čtyřicet kilometrů severovýchodně od Agádíru. Obří síla nárazu odtrhne část křídla a stroj se stává absolutně neovladatelným. Boeing se převrací, naráží do rokle a okamžitě vybuchuje v masivní plameny. Všech 188 lidí na palubě umírá v jediném okamžiku. Trosky letadla jsou rozmetány po strmých horských svazích v okruhu několika stovek metrů, což extrémně komplikuje práci záchranářů, kteří se na místo tragédie dostávají až po několika hodinách náročného výstupu.

Tragédie u Agádíru se zapsala do černých kronik jako vůbec nejhorší letecká nehoda v historii Maroka a zároveň nejtragičtější havárie v historii typu Boeing 707. Následné vyšetřování potvrdilo, že k nehodě přispěl nešťastný řetězec faktorů – hustá mlha, absence pokročilých pozemních radarů a nejasná komunikace ohledně výškových limitů.

Tady je háček: technická závada na samotném letadle byla vyšetřovateli zcela vyloučena. Šlo o typickou ukázku takzvaného řízeného letu do terénu (CFIT), kdy plně funkční stroj narazí do země v důsledku ztráty polohové orientace posádky. Tohle si lidé často pletou: piloti neselhali z nezkušenosti, ale doplatili na kombinaci noční únavy, nepříznivého počasí a chybějících varovných systémů na palubě i na zemi.

Zdroje:

Podrobné záznamy z této katastrofy, které uchovává Aviation Safety Network, vedly k výraznému tlaku na modernizaci letištní infrastruktury v rozvojových zemích. Jak dále dokládají zprávy, jež eviduje Mezinárodní organizace pro civilní letectví a vyšetřovací protokoly dostupné přes Americký úřad pro bezpečnost dopravy, nehoda urychlila povinnou instalaci varovných systémů blízkosti země (GPWS) do dálkových dopravních letadel. Příběh letu ze srpna 1975 tak dodnes připomíná, jak fatální následky může mít pokles pod minimální bezpečnou výšku v neznámém nebo horském terénu.