Článek
Ušetřit pro něj znamená žít co nejméně
Když jsme se s Milanem dali dohromady, obdivovala jsem, jak je zodpovědný. Neutrácí bezhlavě, platí všechno včas a vždycky má přehled o tom, kolik máme na účtu. Vedle bývalého partnera, který dokázal během týdne rozházet výplatu za zbytečnosti, mi připadal jako jistota.
Jenže po letech začínám cítit, že jistota může být i klec.
Milan nešetří na konkrétní cíl. Neříká, že chceme splatit hypotéku, vytvořit rezervu nebo si našetřit na cestu. On šetří prostě proto, že utratit peníze je podle něj skoro morální selhání.
Když navrhnu, že bychom mohli jít do kina, zeptá se, proč si ten film nemůžeme pustit doma. Když bych chtěla vzít děti na víkend někam mimo město, začne počítat benzín, vstupné, obědy a ubytování. Nakonec z toho vyjde číslo, které pronese tak vážně, až mám pocit, že jsem právě navrhla koupit druhý dům.
Jednou jsem si koupila nové boty. Ne drahé, jen jsem ty staré už opravdu měla prošlapané. Milan si jich všiml hned ve dveřích.
„A ty předchozí ti nestačily?“ zeptal se.
Neřekl to zle. A právě to mě někdy drtí nejvíc. On není hrubý, nekřičí, neuráží mě. Jen dokáže každou malou radost proměnit v něco, za co bych se měla obhájit.
Děti už se raději neptají, jestli někam pojedeme
Nejvíc mě bolí, že si toho začaly všímat i děti. Syn se jednou zeptal, jestli bychom mohli jet na koupaliště. Bylo horko, měli jsme volnou sobotu a já si představovala úplně obyčejný den venku.
Milan se podíval na ceník a řekl, že za ty peníze si můžeme doma napustit bazének na zahradě.
Jenže my žádný bazének nemáme.
Syn už se pak neptal. Jen pokrčil rameny a šel si hrát na počítač. Dcera mi večer pošeptala, že by chtěla k narozeninám brusle, ale ať to tátovi neříkám hned, protože by začal vysvětlovat, že ty staré ještě nejsou úplně rozbité.
Tehdy se ve mně něco sevřelo.
Já nechci děti učit, že peníze jsou něco, co se musí držet tak pevně, až člověk zapomene, proč vlastně vydělává. Nechci, aby měly pocit, že o obyčejný zážitek je trapné si říct. Že zmrzlina, výlet nebo nové brusle automaticky znamenají, že jsou rozmazlené.
Milan tvrdí, že je připravuje na život. Že dnešní doba je nejistá a že člověk nikdy neví, co se stane. V tom má pravdu. Jenže co když se stane něco jiného: že jednou budeme mít naspořeno dost, ale nikdo z nás si nebude pamatovat, že jsme spolu někdy opravdu žili?
Protože zatím máme doma plnou skříň věcí, které se „ještě dají použít“, a kalendář bez plánů, protože skoro všechno je podle něj zbytečný výdaj.
Nechci rozhazovat. Chci mít z čeho vzpomínat
Nedávno jsem se ho zeptala, na co vlastně šetříme. Myslela jsem, že vytáhne nějaký konkrétní plán. Že řekne: na důchod, na opravu střechy, na děti. Místo toho jen pokrčil rameny.
„Na horší časy,“ odpověděl.
A já se poprvé odvážila říct, že možná žijeme, jako by ty horší časy už nastaly.
Milan se urazil. Řekl, že si nevážím toho, že se stará o rodinu. Že jsem nezodpovědná, když chci utrácet za věci, bez kterých se dá obejít.
Jenže já nechci utratit všechny peníze. Nechci nám zruinovat účet kvůli restauracím a víkendům pryč. Chci jen, abychom si mohli občas něco dopřát bez toho, že se z toho stane několikadenní výčitka.
Chci vzít děti na výlet a nepočítat každou limonádu. Chci jít s manželem na večeři, aniž by celou cestu domů mluvil o tom, kolik by nás stejné jídlo stálo, kdybych ho uvařila doma. Chci si koupit drobnost, která mi udělá radost, a nemít pocit, že jsem tím ohrozila naši budoucnost.
Možná je za jeho šetřením strach, který neumí pojmenovat. Možná vyrůstal v rodině, kde se opravdu počítala každá koruna. Vím, že člověk si podobné věci nese dál, i když už dávno žije jinak.
Ale já už nechci žít ve vztahu, kde je každá radost podezřelá.
Peníze mají člověka chránit před nejistotou. Neměly by mu ale vzít chuť žít.
A já se bojím, že jestli Milan jednou konečně uzná, že máme dost, budeme už všichni příliš unavení na to, abychom si to uměli užít.
