Článek
První pokus skončil otázkou, jestli něco nepotřebuju
Byl pátek večer. Děti už jsou dávno z domu, takže žádné čekání, až někdo usne, žádné zamykání dveří a poslouchání kroků na chodbě. Jen my dva, televize, miska oříšků a seriál, který jsme oba sledovali napůl.
Sedla jsem si k Milanovi blíž.
Ne nápadně. Prostě o kousek. Pak jsem mu položila ruku na stehno.
Podíval se na mě.
„Co je?“
„Nic.“
„Potřebuješ něco?“
Málem jsem ruku zase stáhla.
„Ne. Jen jsem tě chtěla pohladit.“
Chvíli vypadal zmateně. Pak se usmál a vrátil oči k televizi.
A já tam seděla s rukou na jeho noze a připadala si absurdně. Jako kdybych se po dvaceti sedmi letech manželství pokoušela sbalit cizího chlapa na autobusové zastávce.
Přitom jsem ještě před pár lety byla ta, která večer říkala, že je unavená. Že ji bolí hlava. Že dneska ne. Moje tělo se měnilo, nálada taky a intimita postupně odjela někam na vedlejší kolej.
Milan se nejdřív snažil. Pak méně. Nakonec přestal skoro úplně.
A já byla vlastně ráda, že na mě netlačí.
Jenže teď se chuť začala vracet. Pomalu, ne jako ve dvaceti. Spíš jsem si najednou zase všímala jeho zad, když se převlékal. Chtěla jsem se ho dotknout. Chtěla jsem být dotýkaná.
Jen jsem netušila, že on už tuhle část našeho vztahu mezitím zavřel.
V jeho hlavě už jsem byla hlavně manželka
Zkusila jsem být přímější.
Jednou jsem mu večer řekla, že bych chtěla, abychom spolu byli zase víc jako dřív.
„Jak jako dřív?“ zeptal se.
To mě zarazilo.
„No… blíž.“
Pořád nechápal.
„Myslím intimně.“
Milan chvíli mlčel a pak řekl: „Já myslel, že už tě to moc nezajímá.“
Nebyla v tom výčitka. A možná právě proto mě to zabolelo víc.
Zvykl si.
Zvykl si, že se převlékám v koupelně. Že večer dostane pusu na dobrou noc a tím to končí. Že když se ke mně přitulí, nechci nic dalšího. Za ty roky si našel způsob, jak se necítit odmítaný. Prostě přestal očekávat.
„A tobě to nechybí?“ zeptala jsem se.
Pokrčil rameny.
„Dřív jo.“
Dřív.
To slovo mi zůstalo v hlavě.
Najednou jsem se cítila uražená, i když jsem věděla, že je to trochu nefér. Roky jsem ho učila, že tahle cesta vede do slepé uličky, a teď jsem byla překvapená, že po ní přestal chodit.
Řekla jsem mu, že se něco změnilo. Že se zase cítím víc sama sebou. Že nechci být jen žena, která připomíná termín u zubaře, kupuje kapsle do myčky a ptá se, jestli zaplatil pojistku na auto.
„Já se pořád chci cítit jako ženská,“ řekla jsem.
Milan se na mě podíval a odpověděl: „Pro mě jsi ženská.“
„To není totéž.“
A kupodivu pochopil, co tím myslím.
Nejde to zapnout jako světlo
Od té doby to zkoušíme znovu. A je to mnohem trapnější, než bych čekala po tolika letech společného života.
Jednou jsem si vzala hezčí prádlo a připadala si v něm tak nesvá, že jsem se převlékla ještě dřív, než přišel do ložnice. Jindy se Milan snažil být romantický a zapálil svíčku, která voněla tak silně, že jsme ji po pěti minutách oba sfoukli a otevřeli okno.
Smáli jsme se tomu.
A možná právě to nám pomohlo nejvíc.
Přestali jsme čekat, že se během jednoho večera proměníme v lidi, kterými jsme byli před dvaceti lety. Nejsme. Máme jiná těla, jiné sebevědomí, jiné tempo. Některé věci musíme říct nahlas, i když nám dřív připadaly samozřejmé.
Zjistila jsem taky, že Milan se stydí skoro stejně jako já. Má strach, že něco udělá špatně. Že budu chtít a pak si to rozmyslím. Že ho zase odstrčím a celé to bude ještě horší.
Tohle jsem předtím vůbec neviděla.
Já si říkala: proč mě nechce?
On si říkal: radši už nebudu zkoušet.
Teď se občas domluvíme, že večer odložíme telefony a nepustíme televizi. Není z toho pokaždé sex. Někdy si jen lehneme vedle sebe a mluvíme. Někdy se něco rozjede a pak to skončí smíchem. A někdy je to opravdu hezké.
Hlavně už se necítím neviditelná.
Menopauza pro mě nebyla konec ženskosti, i když jsem se toho chvíli bála. A návrat touhy zase neznamenal, že se všechno automaticky vrátí do starých kolejí.
Můj muž se mnou jako s milenkou přestal počítat už dávno.
Teď mu jen pomalu ukazuju, že jsem z té role úplně nezmizela.
A trochu se to učím ukazovat i sama sobě.
