Článek
Mirek tomu říkal léčebný pobyt
Rozvod jsem nezvládal dobře. Navenek jsem chodil do práce, platil účty, usmíval se na děti, když byly u mě, a před rodiči dělal, že jsme se s bývalou rozešli civilizovaně. Což jsme se vlastně rozešli. Jenže civilizovaný konec bolí taky. Akorát u toho nikdo nehází talíře, takže okolí čeká, že budete v pořádku rychleji.
Nebyl jsem.
Večer jsem seděl v bytě, kde ještě chyběly obrazy, protože žena si vzala ty hezčí. Jedl jsem rohlíky se šunkou nad dřezem a poslouchal lednici. Čtyřicet šest let, břicho větší než dřív, vlasy řidší než bych si přál a v hlavě pořád stejná věta: už si mě nikdo nevybere.
Mirek mě našel v tomhle stavu.
„Letíš se mnou do Thajska,“ řekl u piva.
„Na památky?“
Podíval se na mě tak, že bylo jasno.
Pattaya. Slunce, bary, ženy, které se smějí i na chlapa, co by si doma připadal jako stará židle u popelnice. Měl to popsané jednoduše. Jako lék. Jako restart. Jako místo, kde člověk na týden přestane být opuštěný rozvedený muž a stane se někým, komu někdo sáhne na ruku a řekne mu handsome.
Znělo to trapně.
A taky mě to lákalo.
První večer jsem se styděl jen chvilku
Pattaya mě praštila do obličeje hned po příjezdu. Horko, hluk, světla, motorky, vůně jídla z ulice a všude lidi, kteří se tvářili, že noc nikdy nekončí. Mirek byl ve svém. Znal podniky, ulice, pravidla, úsměvy. Já šel vedle něj v nové košili z výprodeje a připadal si jako někdo, kdo si omylem koupil roli ve filmu, na který nemá povahu.
V prvním baru si ke mně sedla žena jménem Noi. Aspoň mi tak řekla. Byla drobná, měla červené nehty a smála se mým anglickým větám, i když nebyly vtipné. Zeptala se, odkud jsem, kolik mám dětí, jestli jsem poprvé v Thajsku.
Já věděl, že je to práce. Nejsem hloupý. Věděl jsem, že ten zájem má cenu, že kompliment není vyznání a dotek přes stůl není zázrak. Jenže když vám doma dlouho nikdo nesáhne na rameno jinak než omylem v tramvaji, i placená pozornost umí udělat díru do obrany.
Styděl jsem se.
Pak jsem se stydět přestal.
Ne úplně. Spíš jsem ten stud odsunul bokem, vedle kufru a propoceného trička. Přes den jsme s Mirkem chodili k moři, jedli nudle, spali na lehátkách a nadávali na vedro. V noci jsme seděli v barech. Někdy jsem jen pil pivo a mluvil s ženou, kterou už ráno možná nikdy nepotkám. Někdy jsem šel dál, nebudu ze sebe dělat světce ani psát pohádku o kulturním poznávání.
Ano, jel jsem tam za sexem.
A ano, cítil jsem se tam líp než doma za poslední dva roky.
Nejlepší týden neznamená čistý týden
Třetí den jsem potkal May. Byla starší než ostatní, nebo se tak jen nesnažila vypadat mladší. Sedla si ke mně bez toho velkého představení a řekla, že jsem smutný muž. Ne hezký, ne bohatý, ne zajímavý. Smutný.
To mě rozesmálo.
„To je vidět tak moc?“
„Ano,“ řekla a napila se vody.
S May jsem strávil nejvíc času. Nechci z ní dělat osudovou ženu z dovolené. To by bylo směšné a možná i neslušné. Měla svůj život, svoje důvody, svoje hranice. Já měl peněženku, samotu a týden, který jsem si zaplatil, abych nemusel koukat na prázdné místo v posteli.
Jednou jsme seděli odpoledne u moře a ona mi ukazovala fotku syna. Mluvila o něm normálně, věcně, bez dojemných řečí. V tu chvíli mě poprvé pořádně bodlo, jak pohodlné je pro chlapa z Evropy přijet někam, kde jeho smutek obsluhují lidé, kteří mají svoje vlastní starosti.
Neodešel jsem kvůli tomu do kláštera. Nepřestanu teď tvrdit, že jsem najednou prohlédl a stal se lepším člověkem. To by byla lež.
Ale ten týden se mi rozdělil na dvě části. Na jednu, která byla opojná, lehká a tělesná. A na druhou, kde jsem občas viděl za úsměv někoho, koho jsem si neměl plést s lékem.
Když jsme odlétali, Mirek se chechtal, že jsem omládl o deset let. Možná jsem tak vypadal. Opálený, odpočatý, s hlavou bez toho nejtěžšího kamene. Doma jsem poprvé po dlouhé době uklidil byt, vypral závěsy a zavolal dětem, jestli nepřijdou na večeři.
Byl to nejlepší týden mého života?
V něčem ano.
Ne proto, že bych objevil ráj pro chlapy, kteří si myslí, že svět jim dluží ženské tělo. Spíš proto, že jsem tam poprvé po rozvodu přiznal, jak moc jsem byl osamělý, směšný, hladový po doteku a po obyčejné větě, že ještě nejsem odepsaný.
Jestli mě za to chcete soudit, můžete.
Někdy se soudím sám.
Ale nebudu lhát, že mi ten týden nic nedal. Dal mi zpátky chuť žít. A taky nepříjemné vědomí, že i útěcha může mít cenu, kterou neplatíte jen vy.
Od té doby jsem v Pattaye nebyl. Možná už nepojedu.
May mi ještě jednou napsala k Vánocům. Jen krátce. Popřála zdraví mně i dětem. Neodpověděl jsem hned, protože jsem nevěděl jak. Nakonec jsem napsal jen děkuju.
A bylo to možná poprvé, kdy jsem to slovo myslel bez toho, abych si za něj chtěl něco koupit.
