Článek
Bydlela za zdí dvacet let
Paní Hájková nebyla žádná moje druhá máma. To bych si teď mohla hezky přikrášlit, ale nebyla. Byla to sousedka z vedlejšího bytu, která měla na chodbě vždycky umytý práh, v zimě krmila sýkorky a v létě nadávala na lidi, co nechávali otevřené dveře do sklepa.
Znaly jsme se normálně sousedsky. Půjčila jsem jí cukr, ona mně jednou žebřík. Když mi praskla žárovka v komoře a já nemohla najít novou, přinesla mi jednu ze svých zásob. Měla všechno. Provázky, hřebíčky, staré igelitky poskládané do trojúhelníků, krabičky od másla.
Její děti jsem skoro nevídala. Syn přijel někdy před Vánoci, dcera prý bydlela v Brně. Paní Hájková o nich mluvila opatrně. Ne zle. Jen tak, aby to neznělo, že si stěžuje.
„Mají svoje,“ říkala.
Tahle věta se u starých lidí používá často. Někdy znamená pochopení. Někdy výmluvu. U ní to bylo asi obojí.
Klíče mi dala po tom, co spadla v koupelně. Bylo půl jedenácté večer a já slyšela přes zeď bouchání. Nejdřív jsem si myslela, že jí něco upadlo. Pak jsem slyšela svoje jméno. Slabě, tak divně, že mi zatrnulo.
Volala jsem záchranku, domovníka, nakonec se dveře otevřely. Paní Hájková ležela na dlažbě, v noční košili, celá ponížená tím, že ji někdo vidí takhle.
Dětem volala předtím. Nikdo to nezvedl.
Druhý den mi dala svazek klíčů.
„Ať tady příště neležím jako stará kabelka za dveřmi,“ řekla.
Zasmála se tomu. Já ne.
Po pohřbu počítali hrníčky i šuplíky
Když zemřela, bylo to rychlé. Ráno ještě klepala smetákem na balkoně na květináče, večer ji odvezla sanitka a za dva dny mi domovník řekl, že už se nevrátí.
Na pohřeb jsem šla. Stála jsem vzadu, protože jsem nechtěla rodině lézt do prvních řad. Syn i dcera tam byli, upravení, vážní, s takovým tím výrazem lidí, kteří zrovna dělají správnou věc a doufají, že to všichni vidí.
Po pohřbu za mnou přišli na chodbě.
„Vy jste měla klíče od mámina bytu?“ zeptala se dcera.
Řekla jsem ano.
„A chodila jste tam často?“
To už neznělo jako otázka. Spíš jako začátek výslechu.
Vysvětlila jsem jim, že jsem jí nosila nákup, někdy vyzvedla léky, kontrolovala okna, když byla v nemocnici. Že si to přála. Syn se ušklíbl.
„A nic jste si nevzala?“
Tak přímo to řekl. Na chodbě, mezi výtahem a nástěnkou s rozpisem úklidu.
Nejdřív jsem ani nepochopila, že mluví se mnou.
„Prosím?“
„Máma měla doma nějaké věci. Šperky po babičce, peníze v hotovosti. A vy jste měla přístup.“
Měla jsem v ruce kabelku a v ní její klíče, které jsem jim právě chtěla vrátit. Najednou mi připadaly těžké a špinavé, i když jsem neudělala nic špatného.
„Vaše máma mi ty klíče dala proto, že se bála být sama,“ řekla jsem.
Dcera se zasmála nosem. „Maminka se nebála.“
To mě zarazilo víc než obvinění.
Protože oni ani nevěděli, čeho se jejich máma bála.
V sešitě měla napsané víc než účty
Byt vyklízeli asi týden. Dveře byly pořád otevřené, na chodbě krabice, pytle, staré židle. Slyšela jsem, jak se hádají o příborník, o obrazy, o to, kdo si vezme pračku. Jednou jsem šla kolem a viděla jsem, jak syn hází do pytle její zástěry. Ty modré, s kapsou vepředu.
Chtěla jsem být zticha. Opravdu.
Jenže pak na mě dcera zazvonila s tím, že „něco nesedí“. Prý chybí zlatý řetízek, prsten a obálka s penězi.
„Máma by to nedala pryč,“ řekla.
„Možná byste se divili, co všechno o ní nevíte,“ ujelo mi.
To ji rozčílilo.
Nakonec jsem jim přinesla sešit, který mi paní Hájková dala měsíc před smrtí. Ne jako tajemství. Spíš prakticky. „Kdyby se něco stalo, ať se v tom někdo vyzná,“ řekla tehdy. Měla v něm napsané léky, platby, telefon na doktorku, číslo na pohřební službu, dokonce i to, kdo má dostat kytky z balkonu.
A taky tam bylo pár vět o mně.
„Klíče má paní Eva od vedle. Ne proto, aby mi brala věci, ale protože přijde, když zavolám.“
Dcera ztichla. Syn se tvářil, že je to stejně jedno.
V sešitě bylo i napsané, že zlatý řetízek dala vnučce k osmnáctinám. Prsten prodala, když doplácela nová okna. A obálku s penězi použila na zálohu vlastního pohřbu, protože nechtěla, aby se děti „kvůli mně zase hádaly“. Tuhle větu jsem četla nahlas a bylo mi trapně za ně i za sebe, že tam stojím jako někdo, kdo se musí očišťovat mrtvé ženě přes poznámkový sešit.
Dcera začala brečet. Ne moc. Jen se jí třásla brada. Syn řekl, že to nemohl vědět.
Ne, nemohl.
Ale mohl se zeptat, než mě obvinil.
Klíče jsem jim nechala na stole. Už jsem je nechtěla držet ani o minutu déle.
Doma jsem si pak sedla do kuchyně a dlouho poslouchala ticho za zdí. Bylo jiné než dřív. Už tam nešustily noviny, necvakala lžička o hrnek, nikdo neklepal na topení, když jsem moc nahlas pouštěla rádio.
Paní Hájková mi nesvěřila klíče proto, že bych byla rodina.
Svěřila mi je proto, že rodina často nebyla po ruce.
A to je věc, kterou její děti nechtěly slyšet. Protože obvinit sousedku z krádeže je asi snazší než si přiznat, že vlastní máma musela dát klíče cizí ženě, aby se v noci nebála umřít za zamčenými dveřmi.
