Článek
V kanceláři jsem byla ta, která nikdy neuhne
Právo jsem si nevybrala proto, že bych milovala paragrafy. Vybrala jsem si ho proto, že jsem odmalička nesnášela bezmoc. Když se někdo neuměl bránit, chtěla jsem stát vedle něj a mít v ruce něco pevnějšího než jen dobrý úmysl. A tak jsem se roky učila, skládala zkoušky, chodila na stáže a postupně se stala ženou, o které lidé říkali, že je tvrdá.
V práci jsem Jitka, právnička.
Nosím tmavé kalhoty, hladké košile a boty, ve kterých se dobře stojí před lidmi, kteří čekají, že se vám rozklepe hlas. Mluvím klidně, nepouštím si nikoho k tělu a umím se usmát tak, aby to nebylo pozvání, ale varování.
Kolegové mě berou jako člověka, který nikdy nezmatkuje. Klienti mi důvěřují, protože vypadám, že vím, co bude dál. I když to někdy nevím. I když se mi po náročném jednání třesou ruce na toaletě a musím si pustit studenou vodu, abych se zase poskládala.
Dlouho jsem byla na tuhle svou podobu pyšná.
Jenže časem mi začala připadat jako krunýř. Ráno jsem si ho oblékla spolu se sakem a večer jsem ho neuměla sundat. Doma jsem jedla večeři v tichu, odpovídala na pracovní e-maily a cítila, jak se ze mě vytrácí něco měkkého, živého, ženského.
Pak mě kamarádka vytáhla na kurz tance.
Šla jsem jen proto, aby dala pokoj.
Večer jsem poprvé nemusela nic dokazovat
Ten sál byl malý, trochu zatuchlý a zrcadla na stěně nebyla k nikomu milosrdná. Chtěla jsem odejít hned po pěti minutách. Připadala jsem si směšně. Já, která umím stát před soudem, jsem najednou nevěděla, co s rukama, boky ani výrazem.
Lektorka pustila hudbu a řekla, že tady se nikdo nehodnotí.
Nevěřila jsem jí.
Hodnocení jsem měla pod kůží. Rovná záda. Přiměřený tón. Nepřehánět. Nebýt trapná. Nebýt moc. Nebýt málo. Všechno, co jsem roky používala, abych obstála, mi najednou překáželo.
A pak se něco zlomilo.
Ne první lekci. Ani druhou. Možná až po měsíci, když jsem jednou přišla po obzvlášť vyčerpávajícím dni, hodila sako přes židli a do hudby se opřela vztekem, který jsem celý den nesměla ukázat. Nebyl to ladný tanec. Nebylo to dokonalé. Ale bylo to moje.
Začala jsem chodit pravidelně. Neříkala jsem to v práci. Kolegové si mysleli, že večer sedím doma nad spisy nebo běhám, protože právničky přece dělají rozumné věci pro zdraví. Já jsem se zatím učila vnímat vlastní tělo ne jako něco, co má jen přenést hlavu z jednání na jednání, ale jako místo, kde pořád bydlím já.
Později přišla první malá veřejná lekce pro přátele. Pak vystoupení v kulturním domě. Měla jsem výraznější líčení, šaty, které bych si do kanceláře nikdy nevzala, a jméno, které nebylo moje celé jméno. Když jsem vyšla na pódium, nikdo tam po mně nechtěl argument, námitku ani řešení.
Jen přítomnost.
A já ji poprvé po letech uměla dát.
Nejvíc mě nevyděsilo pódium, ale možnost, že mě někdo pozná
Myslela jsem si, že můj dvojí život nikomu neubližuje. Přes den práce, večer tanec. Dvě oddělené zásuvky, dva způsoby dýchání. Jenže tajemství nikdy nezůstane úplně čisté. Časem se kolem něj začne nabalovat strach.
Co když mě někdo uvidí? Co když si klient spojí tu ženu v šatech a s nalíčenýma očima s právničkou, která mu pomáhá řešit spor o firmu? Co když kolegové začnou šeptat, že jsem směšná? Že jsem ztratila vážnost? Že žena v mém věku by se měla chovat důstojněji?
Jednou se to málem stalo.
Po vystoupení za mnou přišla mladá žena a řekla: „Vy jste paní doktorka Jitka, že?“
Ztuhla jsem.
Byla to dcera bývalé klientky. Čekala jsem rozpaky, posměch, možná nenápadné focení mobilem. Ona se ale jen usmála a řekla, že mě obdivuje. Že si myslela, že silné ženy musí být pořád vážné. A že je hezké vidět, že nemusí.
Tu noc jsem doma seděla u kuchyňského stolu a dlouho brečela.
Ne studem. Úlevou.
Došlo mi, že se celý život bojím, aby mi někdo nevzal respekt. Proto jsem si sama vzala radost. Schovala jsem ji do večerů, do sálů, do cizího jména a doufala, že se moje dvě části nikdy nepotkají.
Jenže já nejsem dvě ženy.
Jsem jedna.
Ta, která umí napsat ostré podání. I ta, která se večer potřebuje hýbat tak, aby konečně přestala slyšet všechny cizí nároky. Ta, která v práci působí neotřesitelně. I ta, která se někdy bojí, že když povolí, rozpadne se.
Dnes už o tanci nemluvím jako o tajemství. Nevyprávím to každému klientovi mezi dveřmi, ale když se mě kolegyně zeptala, proč v úterý nemůžu zůstat déle v kanceláři, řekla jsem prostě: „Mám trénink.“
Podívala se překvapeně.
A já se poprvé necítila přistižená.
Přes den jsem pořád právnička. Pečlivá, soustředěná, někdy přísná. Ale večer ze mě nemizí žena, kterou znají kolegové.
Spíš se konečně objevuje ta, kterou jsem před nimi i před sebou příliš dlouho schovávala.
Příběh nám poskytla Jitka, 38 let z Břeclavi
