Článek
Nejdřív jsem si řekla, že jsem ho posunula sama
Mám v ložnici staré křeslo po babičce. Není hezké v moderním smyslu. Je hnědé, trochu proseděné a vrže, když si do něj člověk sedne. Ale mám ho ráda. Babička v něm pletla, když jsem u ní jako malá spávala, a já jsem si ho po její smrti vzala k sobě.
Stojí vždycky u okna.
Nebo stálo.
Tu noc jsem se probudila někdy po třetí. V bytě bylo úplné ticho. Takové to ticho, kdy slyšíte lednici z kuchyně a vlastní dech se vám zdá moc hlasitý. Ležela jsem na zádech a koukala do tmy.
Nevím, jak to popsat líp. Měla jsem pocit, že se na mě někdo dívá.
Ne že by tam někdo musel být. Jen tělo to prostě vědělo dřív než hlava. Ztuhla jsem pod peřinou, ani jsem nedýchala. A pak jsem šátrala rukou po lampičce tak pomalu, jako by rychlý pohyb mohl něco probudit.
Rozsvítila jsem.
Nikdo.
Dveře zavřené. Skříň zavřená. Závěsy se ani nehnuly.
Jen křeslo nestálo u okna. Bylo u postele. Asi metr od mé hlavy. Natočené ke mně.
Chvíli jsem na něj jen koukala. Pak jsem se začala sama sobě smát. Blbě, nahlas, aby mi nebylo tak trapně. Řekla jsem si, že jsem ho určitě posunula večer, když jsem vysávala. Jenže já nevysávala. Vím to, protože jsem měla celý den migrénu a zvládla jsem akorát naházet nádobí do dřezu.
Stejně jsem vstala, odtáhla křeslo zpátky k oknu a šla si lehnout.
Nespala jsem až do rána.
Druhou noc jsem si dala před dveře hrnek
Ráno to celé vypadalo pitomě. Křeslo u okna, slunce v pokoji, na nočním stolku nedopitá voda. Kdybych to někomu řekla, asi by se zeptal, jestli moc nepracuju.
A pravda je, že jo. Pracovala jsem hodně. Spala jsem málo. Po rozchodu jsem v bytě byla sama teprve třetí měsíc a pořád jsem si zvykala na zvuky, které dřív přehlušil druhý člověk. Topí trubky? Kroky od sousedů? Výtah? Všechno znělo najednou osobně.
Večer jsem ale pro jistotu zkontrolovala dveře. Dvakrát. Pak okna. Pak jsem udělala něco, za co jsem se sama sobě smála už při tom. Položila jsem za dveře ložnice hrnek. Kdyby někdo vešel, shodil by ho.
Jenže kolem třetí jsem se probudila znovu.
Ten samý pocit.
Někdo je tady.
Ležela jsem na boku, obličejem ke zdi. Nechtěla jsem se otočit. Fakt ne. Připadala jsem si jako dítě, které věří, že když nevidí tmu, tma nevidí jeho.
Pak křeslo zavrzalo.
Ne hlasitě. Jen krátce. Takové to staré, známé vrznutí, které udělá jen tehdy, když si do něj někdo sedne nebo se z něj zvedne.
V tu chvíli mi začaly téct slzy. Úplně potichu. Neplakala jsem hrůzou jako ve filmu. Jen mi prostě tekly po tváři a já se bála pohnout.
Nakonec jsem se otočila.
Křeslo bylo zase u postele.
Hrnek za dveřmi ležel na boku, ale nebyl rozbitý. Jen se odkutálel k prahu. Dveře byly pootevřené.
Řekla jsem: „Kdo je tam?“
Byt neodpověděl.
Nejhorší bylo ráno najít deku
Tu noc jsem už v ložnici nezůstala. Seděla jsem v kuchyni na židli, v ruce nůž na chleba, což je zpětně směšné, ale tehdy mi to připadalo jako plán. Telefon jsem měla připravený na lince. Jen jsem nevěděla, komu volat.
Policii? A říct co? Dobrý den, moje křeslo chodí po bytě?
Máma by přijela, ale ona by se bála víc než já. Kamarádka by mi řekla, ať se vyspím. Možná by měla pravdu. Jenže já slyšela to vrznutí. Já viděla ten hrnek.
Ráno jsem prošla byt. Pomalu. Skříně, koupelna, balkon, komora. Nic nechybělo. Nic nebylo rozbité. Jen v ložnici ležela přes křeslo přehozená deka.
Moje deka.
Ta, kterou jsem měla v noci na sobě.
Nechápala jsem to. Stála jsem tam v pyžamu, bosá, a najednou mi došlo, že si nepamatuju, kdy jsem ji ze sebe shodila. Nepamatuju si, že bych vstala z postele dřív, než jsem utekla do kuchyně. Nepamatuju si nic mezi tím vrznutím a tím, jak držím nůž na chleba.
Začala jsem si psát poznámky. Časy. Co kde stojí. Fotila jsem křeslo před spaním. Dala jsem na podlahu lepící pásku, aby bylo vidět, jestli se posune.
Další dvě noci se nestalo nic.
Třetí ráno byla páska odlepená a nalepená zpátky. Křivě.
Od té doby spím se světlem. Ne pořád, někdy si říkám, že jsem normální dospělý člověk a zhasnu. Většinou to vydržím tak dvacet minut. Pak zase rozsvítím a koukám na křeslo u okna.
Někdy mám chuť ho vyhodit.
Jenže se bojím, že když ho odnesu, zjistím něco horšího.
Že celou dobu nešlo o křeslo.
Ale o to, kdo v mém bytě ví, kdy spím.
A proč si pokaždé sedá blíž.
