Článek
Nejprve jsem si myslela, že to slyším špatně
Studuji vysokou školu a profesor Novotný mě učí už druhým rokem. Patří mezi ty vyučující, kterých si lidé váží. Je chytrý, umí mluvit a na seminářích dokáže nadchnout i studenty, kteří jinak jen čekají, až zazvoní konec.
Vždycky jsem měla pocit, že mě bere vážně. Chválil moje práce, několikrát mi doporučil knížku, která se mi opravdu hodila, a jednou mi řekl, že bych se neměla bát zkusit stipendium v zahraničí. Brala jsem to jako normální podporu člověka, který vidí, že se snažím.
Když mi po zkoušce navrhl, že bych mu mohla pomoci s doučováním jeho známého, nepřipadalo mi na tom nic divného. Měl prý kamaráda, jehož dcera potřebovala dohnat látku, a já jsem si přivýdělkem chtěla trochu ulevit.
Jenže pak mi napsal, že by se to možná dalo spojit s cestou.
Prý pojede na týden na Maledivy, kde bude rodina pobývat, a já bych tam mohla doučovat několik hodin denně. Ubytování i letenku by mi zařídil. „Byla by škoda takovou příležitost nevyužít,“ stálo v jeho zprávě.
Seděla jsem nad tím telefonem a četla to pořád dokola.
Maledivy. Místo, kam jsem si jednou chtěla našetřit. Místo, které jsem si představovala jako odměnu za práci, ne jako něco, co mi někdo nabídne takhle zvláštně mezi řádky.
Čím déle jsem o tom přemýšlela, tím méně to vypadalo nevinně
Zkusila jsem si to vysvětlit racionálně. Třeba opravdu hledá někoho spolehlivého. Třeba mu nedošlo, jak nepatřičně to působí. Třeba bych byla jen doučující, která dostane nečekaně velkou příležitost.
Jenže pak mi zavolal.
Řekl, že bychom tam byli „v podstatě sami“, protože rodina má vlastní program. Dodal, že bych neměla nikomu nic zbytečně vysvětlovat, aby se kolem toho nedělalo moc řečí. A nakonec poznamenal, že takové cesty člověk nezažije dvakrát.
V tu chvíli jsem cítila, jak se mi stáhl žaludek.
Nešlo ani tolik o to, co přesně řekl. Šlo o to, co neřekl. Proč je nutné, aby se o tom nemluvilo? Proč má studentka letět s vlastním profesorem na druhý konec světa kvůli doučování, které by šlo udělat tady? A proč jsem měla okamžitě pocit, že když odmítnu, může se mezi námi něco změnit?
Najednou jsem si začala vybavovat drobnosti, které jsem dřív přehlížela. Jak se mě někdy ptal, jestli mám přítele. Jak mi jednou řekl, že jsem na svůj věk „nezvykle vyspělá“. Jak mi po semináři psal i pozdě večer, že chce jen probrat moji práci.
Možná jsem si něco domýšlela. Jenže právě v tom byl problém. Neměla jsem jistotu, ale měla jsem velmi silný pocit, že tahle situace není v pořádku.
A člověk nemusí čekat, až se stane něco konkrétního, aby mohl říct ne.
Sen o cestě nestojí za to, abych se bála sama sebe
Nejdřív jsem chtěla nabídku jen nějak slušně odmítnout. Napsat, že nemůžu, že mám jiné plány, že se mi to časově nehodí. Pak mi ale došlo, že bych zase dělala přesně to, co dělám často: hledala výmluvu, aby se druhý člověk necítil nepříjemně.
Jenže nepříjemně jsem se cítila já.
Svému kamarádovi jsem to řekla až po dvou dnech. Bála jsem se, že se mi vysměje, že budu vypadat jako někdo, kdo si z obyčejné nabídky udělal drama. Místo toho se zarazil a zeptal se mě, jestli bych jela, kdyby to navrhl kdokoliv jiný.
Odpověď byla jasná.
Nejela bych.
Ne proto, že bych nechtěla na Maledivy. Ale protože žádná dovolená nemá cenu, když už před odletem přemýšlím, jak zamknu dveře pokoje a komu zavolám, kdyby se něco stalo.
Profesorovi jsem nakonec napsala, že nabídku nepřijímám a že doučování v zahraničí pro mě není vhodné. Odpověděl stroze. Jen „Rozumím.“ Pak už se neozval.
Možná si teď bude myslet, že jsem nevděčná. Možná mě při další zkoušce uvidí jinak. A právě to mě mrzí nejvíc. Že se musím bát následků za to, že jsem odmítla něco, co mi od začátku nebylo příjemné.
Ale Maledivy mi nikam neutečou. Jednou tam třeba poletím. S někým, komu věřím, nebo sama, protože budu chtít.
Ne jako cena za něco, co jsem nikdy neslíbila.
