Článek
Dřív jsem byla ta, která všechno věděla
Ještě před pár lety za mnou kolegové chodili pro radu. Věděla jsem, kde co najít, koho zavolat, jak vyřešit problém se zákazníkem i co dělat, když systém spadne v nejhorší možnou chvíli. Nebyla jsem nejrychlejší, ale byla jsem spolehlivá.
Pak se firma začala měnit.
Přišly nové programy, nové aplikace, nové tabulky, nové zkratky. Místo telefonátů se všechno přesunulo do chatů, místo porad do sdílených dokumentů, místo jednoho postupu do pěti různých návodů. Mladší kolegové to brali jako samozřejmost. Klikali, přepínali okna, posílali odkazy a u toho ještě stihli vtipkovat.
Já jsem seděla před monitorem a snažila se tvářit, že stačím.
Nejhorší jsou školení. Lektor mluví rychle, lidé kolem mě přikyvují a já si píšu poznámky tak zběsile, že jim později sama nerozumím. Když se zeptá, jestli je všechno jasné, mlčím. Ne proto, že by bylo. Ale protože nechci být ta, kvůli které se musí všechno vysvětlovat znovu.
Každý úsměv si vykládám proti sobě
Možná mi nikdo nechce ublížit. To si opakuji často. Jenže stačí, aby se mladý kolega pousmál, když se ptám na něco jednoduchého, a já se propadnu o dvacet let zpátky. Najednou nejsem zkušená žena, ale žákyně u tabule, která neví odpověď.
„To je jednoduché,“ řekl mi nedávno kolega Adam, když mi ukazoval nový systém.
Nemyslel to zle. Jenže já v té větě slyšela: Jak tohle nemůžeš chápat?
Doma pak sedím u kuchyňského stolu, otevřu notebook a zkouším si pracovní věci znovu. Manžel se mě ptá, proč ještě pracuji. Stydím se mu říct, že nepracují přesčasy jen pečliví lidé. Někdy je dělají i ti, kteří se bojí, že druhý den selžou.
Začala jsem si všechno kontrolovat třikrát. E-mail čtu před odesláním tak dlouho, až v něm stejně nevidím chyby. Když mi někdo napíše, že chce něco upravit, rozbuší se mi srdce. Mám pocit, že se čeká, kdy se ukáže, že už na svou práci nestačím.
Přitom nechci být mladá. Nechci mluvit jejich slovy ani předstírat, že rozumím každému vtipu z internetu. Chci jen nemít pocit, že moje roky zkušeností mají menší cenu než něčí rychlé prsty na klávesnici.
Bojím se, že jednou přestanu patřit
Nejvíc mě vyděsila chvíle, kdy jsem slyšela vedoucí říct, že tým potřebuje „čerstvou energii“. Možná tím nemyslela mě. Možná to byla obyčejná fráze. Jenže od té doby ji mám v hlavě pořád.
Čerstvá energie.
A co jsem tedy já? Unavená? Zastaralá? Překážka, kterou zatím nikdo nemá odvahu odsunout?
Dřív jsem se těšila do práce, protože jsem tam měla své místo. Teď někdy stojím ráno před zrcadlem a přemýšlím, jestli si nemám vzít něco modernějšího, jestli nevypadám moc usedle, jestli na mně není vidět, že se bojím.
Nedávno jsem udělala chybu v souboru. Malou, opravitelnou. Adam ji našel a napsal mi zprávu, že se nic neděje. Jenže mně se rozklepaly ruce. Ne kvůli té chybě. Kvůli představě, že přesně takhle to začne. Jedna drobnost, pak druhá, pak tiché přesvědčení ostatních, že už jsem pomalá.
Ten večer jsem doma brečela v koupelně. Potichu, jako by mě někdo mohl slyšet i tam. Připadala jsem si směšná. Dospělá ženská, která má za sebou půl života práce, se rozpláče kvůli tabulce.
Jenže ono to nebylo kvůli tabulce.
Bylo to kvůli strachu, že svět kolem mě zrychluje a já už nedokážu běžet stejným tempem. Že budu muset pořád dokazovat, že sem ještě patřím. Že jednou přijde někdo mladší, rychlejší a sebejistější a moje místo zabere tak přirozeně, jako by tam nikdy nebylo moje jméno.
Snažím se. Opravdu. Učím se nové věci, ptám se, zapisuji si, zkouším. Jen bych si přála, aby někdo občas viděl i to, co není na první pohled v počítači.
Že pomalejší neznamená zbytečná.
Že nejistá neznamená neschopná.
A že člověk, který se bojí zůstat pozadu, někdy ze všech sil drží krok, i když už mu uvnitř dávno dochází dech.
